Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bára - Barča - Baruška

18. 4. 2015

Začátkem roku 2003 jsme se rozhodli, že je třeba zaplnit na zahradě prázdné místo po Lordovi. Volba byla jasná – opět vlčáka. Avšak tentokrát fenu, aby zahrada byla skutečně okrasná. Dobrák Lord dokázal každý keř spolehlivě „učůrat“ při svém značkování. Náhoda přihrála Ivě kontakt a doporučení na starší manžele z Podbořanska, kteří prý mají vlčáků víc, než dost. Neváhali jsme, domluvili schůzku a vyrazili do malé zapadlé vesnice na okraji okresu. Nejistě jsme zastavili před polorozpadlým opuštěným statkem. Několik hospodářských budov bylo obehnáno vysokou zdí, dovnitř šlo nahlédnout pouze přes mříž vjezdové brány. Překvapeně jsme pozorovali na zasněženém prostranství v areálu pobíhající celou smečku vlčáků. Za chvíli přijeli majitelé. Zklidnili psy a šli jsme dovnitř. Byli jsme překvapeni. Psi žili volně ve svém uzavřeném světě zjevně podle vlastních pravidel. Majitele však poslouchali a napohled byli ve velmi dobré kondici. Byli zde starší psi i několik štěňat. Opravdu tvořili smečku se vším všudy. Když jsem pozoroval jejich chování, bylo jasné, že vztahy mezi nimi podléhají přísné hierarchii. Do některých staveb měli volný přístup. Nejoblíbenější byla asi stodola naplněná do poloviny balíky slámy. Jenom jsme s Ivou zírali, jak odrostlá štěňata obratně lezou ve výšce po trámech, aby se pak s radostí vrhla dolů do měkkého. Předváděla se. Starší psi nás brali s rezervou, ale mladí byli zvědaví a za chvíli bylo vidět, jak jsou rádi – že přišli lidé. Pohlazení si užívali naplno. Přišel čas krmení. Mladí zvlášť (více mléka) a staří dále od nich – hezky pod dohledem páníčků, aby se na každého dostalo. Bylo to šílené, ale mělo to řád. Bylo v tom dokonce i něco hezkého.

„Tak kterého si vezmete?“ zeptala se nás nakonec majitelka. Bylo to těžké. Štěňata měla už dobře přes půl roku a všechna byla krásná. Odešli jsme na konec dvora. Pak jsem se otočil a hvízdl. Jako první k nám přiběhla malá fenka – vyhrála los a byla naše. Nechali jsme majitelům peníze na krmení, sedl jsem si s fenkou do zavazadlového prostoru auta a celou cestu ji uklidňoval. Znejistěla, když opouštěla svůj svět, cítila, že přichází něco významného – všechno bude od teď jiné. Bára. Bude to Barča, rozhodli jsme se cestou. Bára působila dlouho plachým dojmem. Ale hravost i zvědavost nakonec zvítězila. Bylo vidět, že jí pozornost a přítomnost lidí dělá dobře. První týdny byly bez problémů, Barča jen zkoumala terén, zahrada se jí líbila. Brzy byla kamarád i s naším malým pudlem – Betynkou. Minimálně pochopila, že se musí respektovat navzájem. Jen dlouho nechápala, že Betynka může do domu a ona nesmí. Uběhl rok a objevil se jiný problém. Bára zatoužila poznat více. Hned nám předvedla, že 160cm vysoký plot skutečně není problém a dokáže ho přeskočit téměř z místa. Hodně času trávíme na zahradě, před námi si nikdy nedovolila utéct. Horší to bylo, když zůstala sama. Netoulala se. Jen obešla blízké okolí a za chvíli byla zpět. Jenže, bylo jasné, že takhle to nemůže zůstat. Obnovil jsem funkci velkého kotce s výběhem. Pokud budeme pryč – Bára musí do kotce. Postupně jsem ho musel vyladit a zpevnit tak, že by se do něj dal zavřít snad i medvěd. Pletivo klopené dovnitř dosáhlo úctyhodné výšky. Bára si ale vždy poradila – naučila se dokonce po pletivu šplhat. Problémy se stupňovaly pokaždé, když jsme nebyli v její blízkosti, nebo když zahlédla, že odjíždíme autem pryč. Za několik měsíců jsme byli bezradní. Došlo na to přiznat si, že tohle se nám vůbec nepovedlo. Budeme muset dát Barču pryč. Našli jsme člověka 20km daleko, který měl veliký dobře oplocený areál a v něm jako hlídače vlčáky. Staral se o ně dobře. Možná, že ve smečce jí bude lépe.

Přišlo rozloučení a Báru jsme jednou z rána odvezli. Už po pár hodinách jsme měli telefonát, kdy nám ten člověk volal, že neví, jak to Bára dokázala, ale je pryč. Iva ji hned vyrazila autem hledat. A potkala ji už po pár kilometrech, jak běží kolem silnice zpět k nám, domů. Bylo neuvěřitelné, že v cizím prostředí dokázala správně určit směr a kolem frekventované silnice ujít takový kus cesty. Přivezla ji hned domů. Bára byla šťastná, že nás vidí. Od toho dne byla jiná. U kotce jsem tentokrát nechal trvale otevřené dveře. Nemělo smysl ho zavírat. Ubíhaly dny a Bára už nikdy zahradu sama od sebe neopustila. Přestala utíkat a hlídá dům s pozemkem stejně zodpovědně, jako to dokázal kdysi Lord. Dnes je z ní stará psí dáma. Je ji třináct let, bere trvale léky na oči a na nemocné klouby. Při mrazech musíme temperovat podlážku v boudě. Před rokem prožila velké trauma - dočasně oslepla (trpí syndromem Keratoconjunctivitis sicca), ale s pravidelnou medikací se jí zrak vrátil. Chutná jí, je dobře pohyblivá a nesmírně šťastná v okamžicích, kdy jsme na zahradě s ní. Každý den na nás trpělivě čeká za brankou plotu, přesná jako hodinky, čeká na své pohlazení. Snad to tak ještě nějaký čas vydrží.

Petr

bara.jpg

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář