Jdi na obsah Jdi na menu
 


První dny

23. 11. 2015

     Nadešel čas a hlavně příležitost opět něco napsat, aby bylo co číst, a čím se pobavit. Ta příležitost je velice důležitá, alespoň pro nás, protože jsme opatřili Chuckovi parťáka. Aby mu doma nebylo smutno, když čeká na páníčky, než přijdou z práce.

    Jednoho dne lítám po facebooku a prohlížím si ta krásná štěňátka. Něco mě nakoplo a povídám Petrovi "hele, co kdybychom pořídili miloušovi kámoše?!" Jééé, to jste měli slyšet tu reakci... "no ty ses zbláznila, co budeme s tolika psy dělat, nikam se nehneme, stačí jeden doma a jeden na zahradě, a když přijede naše náplava z Ústí od dcery a ještě od syna,  tak je doma Kongo!  A ty do toho koupíš dalšího psa!" Ještě jsem přilila olej do ohně "ještě nevíš, že bych chtěla fenku!"  A to už Petr nedával vůbec! Hned mi začal předhazovat, že to je bláznovství, protože já lítám celé dny v práci, odjedu v sedm a dříve jak v sedm se nevracím, a zas to bude všechno na něm. No a byla pauza a ticho. Což teda pro mě v překladu znamená, že se o tom přemýšlí, ale nemůžu čekat, že mi hned kývne wink

     Logicky vzato, Petr měl naprosto pravdu, protože já jsem v týdnu zcela nepoužitelná, a to dost často také ještě ani nepřijedu domů a pracovně bývám i déle pryč. Argumenty mně vmetené do počítače, protože jsem u něj právě seděla, byly naprosto konstruktivní a jasné. Pravda je, že i když žijeme v rodinném domě, tak ale pejsky máme v bytě v 1.patře, protože v přízemí žijí naši staroušci. Mít pohromadě pejska a fenku, to by nikdo neuhlídal. Nehledě na to, že v době hárání, bych asi po návratu z práce našla manžela nataženého na prkně... Po delším zvažování a dohadování, jsme se nakonec přeci rozhodli a dohodli se opět na pejskovi. A já začala vybírat. Dva parťáci na cestách, to zase není špatné. Petra už to stejně také napadlo, jen s tím nepočítal tak brzy smiley No a proč jít cestou jednoduchou, když si to mohu dovolit udělat složitě, že?  Proč kupovat štěně doma, když to jde za hranicemi, no ne? To je přeci mnohem zábavnější.

A taky že jo! Abych to zkrátila, výběr byl velmi náročný a když už jsme si vybrali, začala složitá komunikace (zaplať pánbůh, že v ruštině), to jde člověku v mém věku z hlavy samo, protože to se nezapomíná. Jenomže, když už je noha v nohávě, kápnete na nějaký problémek, a o štěňátko ztratíte zájem. Hurá - jede se nanovo! Takže komunikace proběhla asi s 6 chovateli a už jsem z toho byla tak otrávená, že jsem si řekla, kašlu na to a nechám vše volně plynout. A protože jsem to naprášila mezi přátele, ochotně mi zasílaly kamarádky odkazy... hele, ten je krásnej - zavolej nebo napiš... no a já zas sedla a napsala...

Nakonec se vše povedlo a je tady Codík. Přijel z Běloruska a musím říci, že přitom objel polovinu Evropy, než dorazil k nám domů.  Celá ta transakce byla trochu nervák, ale nakonec to vyšlo, a maličký už se doma aklimatizuje. Přivezli jej v pátek 20.11.2015 ráno ve 3:00 hodiny, takže jsem se do práce vůbec nevyspala, ale naštěstí byl Petr doma, takže pro začátek byl pejsek pod dohledem. Když ho Natálie přivezla, dozvěděli jsme se, že Codyho vyzvedávali v Bělorusku, asi 100 km od Minsku už v pondělí 16.11. ve 4:00 ráno. Pak jeli přes Moskvu, kde už byl sníh, námraza a náledí. Pokračovali přes Ukrajinu do Polska, tam je chytila vichřice, to byly ty velké foukanice, co se přehnaly i přes naši zemi. Cesta pokračovala do Francie, tam zase zácpy na dálnici díky bezpečnostním opatřením, a přes Německo teprve k nám. Takže si jistě umíte všichni představit tu divočinu. Ale Cody vše přežil ve zdraví a byl nesmírně šťastný, když se dostal z auta přímo Petrovi do náruče.

p1090117r.jpg

     Codík je moc krásný, miloučký a přítulný, pořád by se jen choval a mazlil. A protože milouš začal pěkně žárlit, docílila jsem konečně toho, že i on se začíná tulit, mazlit a je již více kontaktní, než byl. Takže přeci jen nějaké pozitivum to přineslo. Cody je ale velice plachý. Domníváme se, že nebyl zvyklý vůbec být venku. Poprvé zažíval na zahradě pěkný stres. Navíc, když ho ještě očumuje tolika psů, tak kdo by to zvládl, že? A ten velikej, na toho ani nedohlédne, pokud si nesedne na zadeček, takže s nějakým king-kongem do začátku vůbec nepočítal. Ale je to pašák, krásně to zvládl, dnes už běhá i po zahradě a otevírá se mu svět. Takže mě a hlavně Petra nyní čeká vše zase nanovo opět od začátku - loužičky mimo plínu, vysvětlování, že je to fuj a že musí venku, proto tam přece chodíme, a ne jen chytat lelky a létající listí. Ale chce to čas a společně to zvládneme. Taky jsem mu dnes zkusila výstavní vodítko, už jsem si chtěla zajuchat supééér, jak mu to jde, když v tom pochopil... a natvrdo se zasekl. U těchto psů je paradoxní, že jsou to dokonalé, přehrávající hysterky, s neutuchajícím jekotem, jako když jim upadla půlka těla, že jim to člověk i věří. Myslím, že na DAMU by je přijali okamžitě a bez přijímaček. Okamžitě si našel svou schovku. Je nacpanej pod počítačovým stolkem odkud má přehled a náramně spokojený, že je s námi. Žravý bude jako kyselina sírová, protože nemůžu s ničím hnout, aniž by neměl taky chuť a nechtěl ochutnávat. A je to doma jako v blázinci. Milouš mu baští štěněcí granulky a on zas krade granulky dospělácké miloušovi.

p1090154r.jpg

     Takže lítám jako hadr na holi, abych to vše uhlídala. Jedna věc je ale prima - není takový pošuk, jako byl a je Chuck, a zatím nežere nic, co by mu ublížilo. To už bych se z toho zbláznila. Takže, zatím se s Vámi milí přátelé loučím a pokračování opět příště...

Iva

p1090158r.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář