Jdi na obsah Jdi na menu
 


Čtyři dny jako korálky

2. 11. 2018

Den první

Probouzím se v malé útulné chaloupce v srdci Šumavy. V noci jsem toho moc nenaspala – moc tma, moc ticho? Nebo spousta emocí? Mozek pomalu opouští město, práci, povinnosti a najíždí na režim relaxování a odpočinku.

Snídaně podobná té z dětství – teplý čaj s citrónem, čerstvý měkoučký chleba namazaný máslem a medem. U stolu sedím spolu s Ivou a Petrem a kolem nohou se motají Chuck a Cody, dvě oranžové kuličky hlasitě oznamující jakoukoli změnu či událost v blízkém i vzdálenějším okolí surprise

Sedám k Ivě do auta a vyrážíme k lesu. Cesta trvá pár minut. Vstřebávám nádherné ráno – modrá obloha, barvami hrající stromy, zelená tráva a čerstvý šumavský vzduch. Beru košík a kudličku a jdeme na to. Tři metry, ano, pouhé tři metry po vstupu do lesa má Iva první kardinální úlovek. Krásného pravého hřiba. Něco mi říká, že smáža bude! Včera mi kdosi zahlásil, že houby jsou JENOM v jižních Čechách! No, co vám budu povídat – stačilo 30 minut a okruh 100 m od auta a měly jsme obě plný koš. Fotily jsme tu nádheru a dělily se o ní přátelsky a bezelstně s kamarády a kolegy, kteří v tu dobu tvořili hodnoty ve svém zaměstnání laugh

received_503719460106397.jpeg

Plné koše jsme přesypaly do jednoho velkého v kufru auta a vydaly se opět pár metrů od auta, tentokrát opačným směrem. Situace se opakovala. Spousta selfíček s hřiby všeho druhu,  s kozáky  i křemenáčem. Sedám si na pařez částečně zmožena únavou a částečně kochající se čistotou zdejší přírody. Datla jsem slyšela ďobat do stromu před mnoha lety a dnes ho dokonce i vidím! Lehám si na měkký mech a zírám do korun stromů na prosvítající modrou oblohu. Je mi fajn. Moc fajn.

20181013_130725_resized.jpg

Za necelou hoďku máme opět plné koše. Jedeme do chaloupky. Začíná druhá houbařova směna. Já krájím krásné hřiby mamince na sušení. Iva dává oba rošty nad sálající kamna v chaloupce a já se těším na maminčin úsměv, až jí tu nádheru předám. Sedíme venku před chaloupkou, sluníčko hřeje, dvě oranžové kuličky pobíhají kolem a my čistíme, krájíme, třídíme a popíjíme výbornou Petrovu whisky. A vzpomínáme na staré dobré časy.

A já si dobře uvědomuju, že dobré časy jsou i teď. Teď, právě teď, v tuto chvíli. Teď a tady. Já vím, zní to jako fráze, nicméně je to tak. Pár let mi to trvalo, nicméně už umím žít „TEĎ A TADY“ a plnými doušky si užívám tyhle chvíle na chaloupce u přátel na Šumavě. To jsou dobré časy.

Začíná zapadat sluníčko a výrazně se ochlazuje. My máme houby zavařené na kyselo, dvě plata se suší nad kamny, jedna mísa se smaží na pánvi k večeři a další je připravená na vysmažení do houbofleků. Koncert na hubu – neskutečná pochoutka. A ještě se nám tu vrší tác s klobouky růžovek, které osmažíme jako řízky zítra, až dorazí další člen party wink

Večer, znavena čerstvým šumavským vzduchem, bříško plné výborných hub a hlavu plnou krásných zážitků a pocitů, šplhám po strmých schodech do pokoje a oproti minulé noci usínám jako dřevo spánkem spravedlivých.

received_313775799451598.jpeg

 

Den druhý

Opět výborná snídaně, jakou si při svých neustálých pokusech o hubnutí málokdy dopřeji. A i kdyby …doma, v paneláku, by mi tolik nechutnala. Iva s Petrem odjíždějí pro kamínka do koupelny a já a dvě oranžové kuličky zůstáváme v chaloupce. Dnes není modrá obloha. Mám za úkol v určitou hodinu rozšlehat vejce s trochou mléka, zalít tím houbofleky a dát péct. Ležím – čtu si – krb sálá, Chuck a Cody pobíhají okolo. Zákonitým vyústěním těchto okolností je hluboký spokojený spánek mé osoby angel Probouzí mě vyzvánějící telefon. Iva volá, že už jedou, že můžu dát houbofleky do trouby. Tak určitěěěěě. Vždyť vím cool  Za pár minut chaloupku rozvoněl pekáč plný neskutečné dobroty. Usedáme k obědu a všichni máme boule za ušima. Já určitě největší.

Petr instaluje kamínka, já s Ivou posedáváme na sluníčku, nasáváme pohodovou atmosféru, čerstvý vzduch a babsky probíráme všechno možné. Přijíždí Simča – další člen ípébácké party (modří vědí). Vzpomínáme, vyprávíme, tlacháme. Večer je koupelna příjemně vytopena novými kamínky. Dám sprchu a po hezky propovídaném večeru zavírám oči. Vidím hřiby, les, hřiby, hřiby, hřiby . . . usínám.

20181011_132752_resized_3.jpg

 

Den třetí

Já, Iva a Simča vyrážíme znovu na lov. Situace se opakuje – i když tentokrát toho musíme o trošku víc nachodit. Ale koše jsou opět brzo plné. Pečlivě vše čistíme již před uložením do koše, neboť tenhle úlovek poputuje s námi rovnou domů. Vzhledem k tomu, že jsem neodolala mámení sociálních sítí a své čtvrteční úlovky a obrovské nadšení a radost sdílela se svými přáteli, vytvořila se mi pomyslná fronta čekatelů na dárek v podobě hromádky čerstvých houbiček. Víte – dřív bych po tom lese běhala celý den, abych mohla přivézt každému. Dnes to mám jinak. Zjistila jsem, že mi dělá dobře jistá forma vyváženosti. Takže houbičky ode mne dostanou ti, kteří do této vyváženosti zapadají. Je to dobře? Špatně? Takovou otázku si nekladu. Je to MOJE řešení a mě je v něm dnes dobře.

received_254538768599104.jpeg

Vracíme se do chaloupky. Čeká na nás tác a na něm kopec obalených klobouků růžovek. Iva smaží a nám se všem dělají boule za ušima. Petr celý den maká venku a občas vejde do kuchyně, pochutná si na řízku a zase běží ven. Až jednou přijde a ptá se: „Kde jsou ty řízky“? Klopíme zrak . . . no, Petře, dlouho jsi tu nebyl . . . a ony byly tak dobrý . . . Chichi – kdo pozdě chodí…znáte to cheeky

Simča odjíždí s košem hub plná pozitivních emocí a my trávíme další večer u vínka a příjemného tlachání o životě. Dnes usínám trochu nervózněji, protože vím, že zítra musím domů. Vím, že něco moc hezkého skončí a mě se nebude chtít.

 

Den čtvrtý

Poslední dny nemám ráda. Můžete mi stokrát vysvětlovat, že to tak musí být, že i ty poslední chvilky k tomu patří. Jsem jak malý dítě. Nemám to prostě ráda. Nevadí mi, že je potřeba vše zamést, poklidit, vysát, zabalit. Vadí mi, že to hezké skončilo a vracím se do reality všedního dne. Já vím, zase si tam najdu hezké chvíle. Zase přijde něco, co bude mít první den jako korálek. Ale tenhle poslední den prostě nemám ráda. Nemám!

Odjíždím nejen s plnými košíky hub, které budu večer rozdávat těm, kterým moc ráda udělám radost. Odjíždím s dobrým pocitem, že nám funguje to přátelství, kdy se nemusíte s těmi druhými vidět každý den. Nevidíte se zdaleka ani každý týden, ani každý měsíc. My se s Ivou neviděly skoro rok. Ale stále jedna o druhé víme, občas si napíšeme, zavoláme. A pak přijde den první – den jako korálek a vše je jak má být – jako bychom se viděly každý den laugh

Díky Ivo, Petře, Chucku a Cody. Bylo to moc fajn.

Joli

20181014_110427_resized.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Pochvala

(Petr, 2. 11. 2018 11:44)

... moc hezké Joli, smekám a těším se opět někdy u skleničky, nebo s lukem na střelnici? :-)