Jdi na obsah Jdi na menu
 


Co nového?

5. 6. 2018

        Dnes jsem se pěkně vyděsil! Mít ještě na konci května na webovkách Golden Hill pejsky ve sněhu - no fuj, to je pěkná ostuda! Kdy jsem vlastně naposledy něco napsal? Už ani nepamatuji. No jo, čas utíká stále rychleji a práce je jak na kostele. Iva jen slibuje, že něco stvoří, ale když to připomenu, svádí vše na múzu, která někde cestou zaspala... asi na gauči u TV  smiley

       Pravdou je, že jsme si na letošek vytyčili poněkud vyšší cíle, které s pejsky ani nesouvisí. Zvelebuji zgruntu naše okolí na chalupě i doma, dokonce jsem přistoupil i na akci, která mě "vytíží naplno" dobře na 3 roky. Proto málo času na webovky. Ale dokud něco děláme, víme že žijeme! Alespoň u mě to tak funguje.

        Letošní jaro se velmi rychle přehouplo do léta. Česko se potí a všude je jak u Suchánků. I deště se nám hezkých pár týdnů vyhýbaly. Chuck a Cody z toho úspěšně těží. Každý den hlídají, kdy přijdu z práce, aby mohli dlouho do tmy lítat po zahradě a motat se člověku pod nohama. Za měsíc to bude rok, co zůstali sami bez vlčice Báry. Už na ni úplně zapomněli. Je zvláštní, že loňské vlaštovky ne. Vylíhli se v hnízdě nad Bářiným oblíbeným pelechem v garáži, kam se ráda schovávala před horkem. Bára je dlouhé hodiny pozorovala a neublížila ani mláďatům, když se učila létat. S letošním návratem už vlaštovky v garáži nezahnízdily. Stejně však posedávají v její blízkosti na okapu, na plotě, a pozorují vrata, jakoby na Barču čekaly, kdy se objeví. Je to přesvědčivé a docela tomu i věřím. Neuletí, ani když se k nim přiblížím.

dsc_1340.jpg

     Z mamánka Chucka se stal už napořád rozený vůdce "generál". Smečka se nám zmenšila. Ale úplně mu stačí Cody, aby si u něj mohl dokazovat svou nadřazenost. Alespoň pro formu - protože můj tatánek Cody si z jeho uštěkaných komentářů příliš moc nedělá. Trochu mně to připomíná můj vztah s Ivou a dokazuje to, že pejsci jsou skutečně obrazem svých páníčků wink

Starší Chuck by chtěl rozhodovat o všem - kdy se bude štěkat, kdy se bude lenošit, kontroluje, co zrovna Kodík vyhrabal v záhoně, jestli se náhodou nenapil z jeho misky... a Kodík už dobře ví, že je to jen takový sport, protože mají spolu i světlé chvilky, kdy se chovají jako dva správní bráškové. Jediné, co opravdu Kodíka nenechá netečným je cokoliv, co se dá sníst. Jídlo je pro něj střed vesmíru! Když ráno vstanu jako první do práce, nikdy nesmím zapomenout na jeho misku a porci syrového masa se zeleninou. Spořádá ji za pár vteřin. Pak je krásné pozorovat, jak chodí do ložnice probudit a vytáhnout z pelechu Chucka (strká do něj tlapkou) "bráško vstávej přece! máš tam taky snídani!" Chuck za chvíli milostivě vyleze, několik minut se protahuje, pomaličku a rozvážně dojde ke své misce, chvíli ji hypnotizuje, pak roztahá kousky masa kolem po podlaze a občas si rozvážně žvejkne. Cody ho nervózně pozoruje a nemůže to vůbec pobrat, proč si s takovou dobrotou hraje. Ale samozřejmě, nic není náhodou a Chuck ho jen úmyslně zlobí . A protože jde přece o jídlo, i Kodík si našel svou roli v Chuckově hře. Lehne si opodál za stůl, položí hlavu na přední tlapy, kouká mu jen čumák, dvě oči a nastražené uši. Oči mu padají, jakoby usínal, ale ve skutečnosti velmi pozorně sleduje okolí. A jakmile se Chuck otočí a vzdálí od své misky více, než je zdrávo, nastává ten správný okamžik. Kodík se velmi opatrně a v tichosti zvedne, plíží se jako skutečný lev za svou kořistí, pak výpad a ani seberychlejší reakce už obsah misky nezachrání.

dsc_1350ret.jpg

Tenhle manévr má můj tatánek vypilovaný do naprosté dokonalosti a jídlo zhltne dříve, než Chuckovi vůbec dojde, co se stalo. Chuck potom na mě kouká jako tydýt, vyčítavě štěká a pro změnu zase tohle nedokáže pobrat on...

       Čivavák Tonda k nám stále jezdí na návštěvy. Občas ho u nás dcera odloží, anebo přijede i s ním na návštěvu na víkend. Toník má ve smečce tu nejtěžší pozici. Dnes už je oběma pomíky předbíhán a často ignorován. Vlastně je mi ho líto. Jeho ego dost trpí - stal se až třetím psem ve smečce a pokud na to nechce přistoupit, Chuck a Cody se spolu dokonce spojí (táhnou za jeden provaz) a důrazně to Tondovi připomenou. Ten se pak stáhne do své plyšové boudy a s vykulenýma očima vrčí uraženě na všechny, kdo projdou kolem. Možná to dělá omezený prostor v domě, kde bydlíme. Protože naopak na zahradě není jediný problém. Tam dělají všechny rošťárny společně. Ty největší samozřejmě když je po dešti a všude spousta špíny. Pak se předhánějí, kdo z nich mě má více na praku a zkouší, co všechno vydržím... Faktem je, že Tondovi naše zahrada přímo učarovala a zpět do Ústí se mu s dcerou vůbec nechce. Možná se mu už blýská na lepší časy a brzy bude pánem své vlastní zahrady... ale nebudu předbíhat, abych to nezakřikl surprise

       Venku jsou kluci šťastní. Chuck si oblíbil sekačku na trávu, ta ho svým zvukem uvádí do transu, Cody naopak miluje želvy ve výběhu. Dovede na ně vytrvale štěkat dlouhé minuty, rozčilený, že se tváří, jakoby pro ně neexistoval. Letos jsme se s Ivou shodli, že odsuneme výstavy pejsků trochu na vedlejší kolej. Vždyť Chuck a Cody jsou nejvíce v pohodě když jsou s námi, nejraději někde venku. Tento víkend jsem jel na Šumavu posekat louky a pobyt na chalupě jim naprosto učaroval. Užívají si klid na samotě úplně stejně, jako kdysi naše Betynka. Až jim závidím (nemusí vůbec nic dělat). Rozhodit je dokáže jen vyštěkávání srnců večer na pasekách, které se nese tmou hodně daleko, nebo křik krkavců hnízdících v lese nad chalupou. To oba znejistí, rychle se vyčůrají a mažou hned zpátky do bezpečí chalupy. Neznamená to však, že bychom na výstavy zanevřeli. Jen budou v budoucnu spíš pro setkání s lidmi, které máme rádi, než pro vítězství... Mějte se hezky.

Petr

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář