Jdi na obsah Jdi na menu
 


Klubovka květen 2017

    Rok se s rokem sešel a máme tady opět klubovku se speciálkou. Strašně jsem se těšila na spoustu lidiček a abych to vše zpečetila, zajistila jsem nocleh už od pátku. Nejen pro ten pokec, ale také kvůli D1, kde nevíte dne ani hodiny, co se stane. A to se také potvrdilo při návratu (2hodiny+15´ jsme trčeli v nesmyslné zácpě, takže místo ve 3, jsme byli doma až v 6 hodin).  Dnes se mi nepíše až tak lehko, protože vlastně nevím, jak se se všemi skutečnostmi a hlavně emocemi srovnat. Je pro mě důležité psát nezaujatě a objektivně, což ale ve skutečnosti není možné na 100%, to jistě asi každý pochopí. Vždy uvnitř zůstane skryt nějaký ten střípek křivdy, nepochopení. Já jsem od přírody velmi emotivní člověk, občas rychleji mluvím, než přemýšlím. Jsem přímá a upřímná, někdy až moc (mnoho lidí s tím má problém, ale to už je jejich boj). Ale ve svém věku se již měnit nehodlám. Kdo chce se mnou být, tak  je, kdo nechce, nikoho nenutím. I já si své přátele vybírám, dokonce velmi pečlivě. Tak to prostě je a je to správně. Přesto dnes není jednoduché psát, upřímně nevím, za který konec to uchopit. Ale zkusím to, snad se mi na hlavu nesnese tolik kritiky, se kterou bych se neuměla vyrovnat. Začnu hned rozhodčími. Než však spustím lavinu myšlenek, předesílám, že je to můj názor - laika. Nerozumím všemu do podrobností, spousta věcí z chovatelství je mi ještě na hony daleko vzdálena a asi to tak zůstane, protože ze mě chovatel v tom pravém smyslu už nebude. Je to logické, vzhledem k věku. Dnes vím, že až se podruhé narodím, nebudu to už nikdy odkládat, protože čas běží mílovými kroky, a než jej člověk zaregistruje, prdíte do hlíny a je tak akorát zajet si do „Pejřimova“, aby člověk věděl, do čeho leze surprise

dsc_1312.jpg

    Slýchám kolem sebe, že mnoho členů klubu volá po rozhodčích ze zahraničí.  Důvodů může být mnoho. A byť mám vlastní názor, v této části si jej ponechám pro sebe. I já se přikláním k tomu, že zdravý názor člověka, který s námi není nikterak spjat, je rozhodně lepší a možná i objektivní. A to je zřejmě ten zásadní důvod. Takže, co jsme si přáli, to jsme také dostali. Vedení našeho klubu vyslyšelo hlas lidu a dopřálo nám to, po čem byl velký hlad. Je třeba také jasně pojmenovat, že jsou kritéria, která jsou měřitelná a další, která měřitelná nejsou. Ta se zakládají pouze na subjektivním dojmu a představě každého z nás. A není tomu ani jinak při výstavách. Změřit mohu výšku, spočítat mohu zuby, i trdlo si všimne, kdyby psovy chyběla kulička nebo dokonce noha smiley

To je neoddiskutovatelné!  Na druhé straně, tisíc očí vidí tisíckrát jinak a proto každý rozhodčí má svou představu o ideálním jedinci každého plemene. Proč se o tom rozepisuji tak ze široka je důvod, že na tyto poznatky hodlám navázat svojí vlastní zkušeností, kterou jsem právě na speciální i klubové výstavě udělala já. Zvedlo to ve mně vlnu emocí a znovu jsem ke svému zklamání zjistila, že jsem to neukočírovala tak, jak bych si přála. Přesto si nemyslím, že bych konala nějak špatně. Pouze jsem svůj názor prezentovala více nahlas a s vyšší razancí. Na tuto výstavu byli pozváni rozhodčí, manželský pár Darko a Maja Korošec ze Slovinska. Vážím si každého rozhodčího, ať už pracuje na domácím trhu, či jezdí do zahraničí. Jsou to lidé, kteří mají a musí mít vysokou odbornost v oboru. Mám k nim úctu a jsou pro mě do určité míry autoritou. V žádném případě nechci svými řádky snižovat jejich důvěru a odbornost!!!  Bohužel v okamžiku, kdy mě taková persona profesionálně zklame, jsem jak buldozer. Pan Darko posuzoval v sobotu pomíčky. Evidentně je to člověk, který ctí standard plemene a také se podle toho choval. Rozhodujícím prvkem pro něho byla výška psa (má domněnka - asi také větší náklonnost ke špicům), kterou poctivě a řekla bych,  že ve většině případů, přeměřoval. Výjimkou byli pejsci, kteří opravdu viditelně i pro laika jako já, splňovali výšku dle standardu FCI. Na tom rozhodně není nic divného, je to přístup a plně jej ctím a respektuji. A proč to tedy rozebírám??? Protože mi totálně rozhodil sandál tím, jakým způsobem a s jakými pomůckami tzv. „odborně“ přeměřoval výšku. Přiznám se, že první myšlenka, kterou poslal můj mozek byla, že si ze mě dělá prču. Pes mi poskakoval na stole a pan rozhodčí velmi důležitě přikládal pravítko a tužku. No z toho jsem byla tak konsternovaná, že mi spadla brada a ještě, když jsem mu přitom koukla na ten kus papíru, kde si napsal míru (pozn. Chuck je bonitován na 23cm, on „odborně“ naměřil 25 cm), jsem na chvíli ztratila řeč. Ano vím, že jsem dle standardu o 1cm vyšší a je to v pořádku. Tak to prostě je a je-li to zásadní kritérium, pak ano. No fakt jen na okamžik, protože než jsem stačila opustit kruh, tak už jsem „řvala“. Obsah i podrobnosti vypustím, to v tuto chvíli není vůbec předmětem mého článku. Ten den pan rozhodčí na naší straně sázel ukrutné množství védéček a to i u těch vystavovatelů, kteří to samozřejmě neočekávali. No, i my jsme to schytali. Co si budeme nalhávat? Utrpělo mé ego? ANO. Dotklo se mě to? ANO. Ale jak řekla Helenka „sbíráš tituly? Tak sbírej všechny!!!" Samozřejmě, že jsme všichni hrdi na ty naše miláčky a každý si myslíme, že ten náš je ten nejlepší. Ale jsme všichni rozumní. A když opadnou emoce, tak rozum praví, že se nad to člověk má povznést. Samozřejmě, protože s tím nic nenaděláte. Je to svaté právo rozhodčího, jak posoudí a je to nezvratné. Ale zase - co bych to nekomentovala, že? wink

To mi nikdo zakázat nemůže, a i kdyby chtěl, má po ptákách, protože si vybral špatnou osobu. Při nedělním posuzování si manželé prohodili plemena. Paní Maja byla evidentně „měkčí“ při posuzování, ale také poměřovala. Rovněž svým specifickým způsobem, což v mém případě znamenalo to, že vytáhla „svinovací metr“, který navíc visel ve vzduchu (a že jsem se fakt koukala), takže jsem nepochopila, co vlastně měřila a na co si odpověděla. Ale abych nebyla pouze negativní, paní Maja nás posoudila s výsledkem Výborná 1, CAC!!! A  o to mi primárně šlo, protože to byl poslední, toužebně očekávaný titul, který nás dělí od Českého šampiona. Jak všichni říkají, ten poslední, je prostě nejtěžší a je to tak. Takže tímto můj Čakoušek splnil poslední podmínku pro získání tohoto titulu.

dsc_1679.jpg

    Měla bych mít radost, křepčit a být šťastná. Bohužel se musím přiznat, že tomu tak není. A to je hlavním důvodem, proč vlastně vše píši. Samozřejmě, mám velkou radost, že jsme to dokončili. To nepopiratelně! Tak proč tomu tak není a proč jsem se tak necítila? Ptám se sama sebe a musím si odpovědět. Jsem zklamaná. A co je důvodem? Pouze to, že člověk profesionál, který je pro mě autoritou, si zkazí reputaci odbornosti způsobem, kterým přeměřuje výšku psa. Možná je to standard, někde to tak skutečně chodí a já, protože nejsem takový odborník jako vy všichni, se kterými se potkávám, mám pouze zkreslenou představu. Ale nutí mně to myšlenku ptát se "to ve Slovinsku neznají šupleru?" Jak a s jakou přesností tedy bonitují vlastní psy, které posuzují… Jestliže se po takové zkušenosti podívám na rodokmen psa ze Slovinska, mám věřit, že takto změřený pes má skutečně výšku takovou, jakou udává PP?

Na druhou stranu musím říci, že tyto řádky nepíši proto, abych tady brečela a stěžovala si, jak to bylo všechno špatně. Naopak - byl to fantastický víkend s úžasnými lidmi, a i páni rozhodčí jako lidé byli velmi sympatičtí a  milí lidé, to bych jim velice nerada upřela a snad to tak nikdo nepochopí. J A odborníci? To samozřejmě také jsou.

Nabízí se ještě jedna myšlenka? Voláme po zahraničních rozhodčích a máme je, klub respektuje hlas lidu. Dostali jsme, co jsme chtěli, dobře nám! Prostě ve světě to chodí jinak a evidentně co kraj, to jiný mrav. Tak už to v životě chodí. Jednou jsi nahoře, podruhé zas dole.  Jen si říkám, po tom všem, co jsem měla nyní možnost poznat a rozšířit si výstavní obzory, neměli bychom si více vážit našich vlastních rozhodčích? Nejezdíme na výstavy proto, abychom se svými miláčky sklízeli úspěchy? Není to o tom? A nejsou ti naši rozhodčí na nás nějak moc hodní? To už ponechám přátelé na každém z nás, abychom si udělali vlastní úsudek.

    Rozhodně můj článek měl alespoň trochu objektivně přiblížit atmosféru z klubovky (věřím, že jsem byla trošku objektivní). Ne všichni, na které jsem se těšila, tentokrát přijeli, takže mým záměrem je, aby se trochu pobavili a udělali si malou představu. Pravda, ukazuji to svým pohledem, ale snad mě za to nikdo neukamenuje. Jsme s Petrem laici, kteří milují psy a sama jsem ráda, že jste nás přijali do svých řad smiley

                                                                                                       Iva

Poznámka:

    Vždy formátuji a rediguji naše články. U tohoto se musím pozastavit. Vyzkoušel jsem si poprvé práci v kruhu se svým "tatánkem" Codym (Chuck je naopak "mamánek") a dobře jsem se u toho pobavil. Kodík byl zlatý kluk a pro mě samotného samozřejmě nejlepší - vždyť s ním trávím kus svého života. Za jiného bych jej nevyměnil. Ve všem poslechl, možná měl jen do chůze a postoje šoupnout více hrdosti. Na stole však rozehrál před rozhodčím svou novou hru "na sovu". Asi si ji zrovna vymyslel. Při měření se střídavě krčil dolů a vztyčoval nahoru, stejně jako pták (možná i podle toho, kam rozhodčí ukázal tužkou). Cukalo mně to v koutcích, když jsem viděl jak rozhodčí pohybuje vedle něj v luftě pravítkem a tužkou, aby s kamennou tváří potvrdil finální výšku ještě dříve, než jsem psa uklidnil. Promiňte, vlastně mně bylo fuk, co vlastně naměřil. Hlavní je přece spokojenost a zdraví mého psa. Jsem však docela dost technický typ a tenhle způsob jsem ještě nikdy neviděl. Smál jsem se ještě při odchodu z kruhu. Po soutěžích jsem viděl zřetelné zklamání u řady vystavovatelů - čekali zjevně více. Jen jsem Ivě řekl "i to je v životě třeba, posiluje to pokoru a pochopení toho, co má skutečně význam".

Na závěr ovšem musím říct, že rozhodčí jsou u mě borci. Protože v hlavních finálních soutěžích velmi zaslouženě vybrali dle mého názoru ty nejkrásnější přítomné psy. Byl to fajn víkend.

                                                                                                      Petr

dsc_1360.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Můj názor

(Stanislava, 17. 5. 2017 18:08)

Ivo a Petře, další velmi inspirativní článek k zamyšlení. Na výstavě jsme nebyli, ale dovolím si komentovat a napsat svůj názor.
Standart je daný a rozhodčí by se jím měl řídit a posuzovat. Jde o způsob jakým je pes posouzen. Mě osobně by to urazilo a Ernica bych svinovacím metrem posoudit nenechala. Nevím jestli rozhodčí trvali na tomto ostudném způsobu měření a pořadatelé výstavy nemohli zasáhnout a dodat certifikované měřidlo - to je otázka pro ně. Klub pořádá krásné výstavy v přátelské atmosféře. Je obrovská škoda, že vystavovatelé odjíždějí zklamaní - byla bych taky. Dodatek Petra "i to je v životě třeba" je úplně nej. Těším se na klubovku v MB kde budeme všichni odjíždět se slovy: bylo to super těšíme se na další. Vám dvěma, kteří dokáží veřejně sdělit svůj názor děkuji.

Re: Můj názor

(Iva, 18. 5. 2017 9:06)

Stáňo moc děkuji za Tvůj názor a hlavně díky za vyjádření toho, co jsem opomněla zmínit. Plně se s Tebou ztotožňuji.

špice

(erika, 17. 5. 2017 14:11)

Dobrý deň, článok sa mi páčil, avšak ja tiež som zástancom bohužiaľ, že trpaslík má byť do 22 cm, a všetko ostatok sú malé špice, moja BOba má len 23 cm a aj ked pochádza z komplet genetiky trpaslíkov je v ráze malá a tak to má byť, predstavte si trpaslíka o váhe 5 kg a výške 30 cm, takže súhlasím plne s rozhodcami bohužiaľ

Re: špice

(Iva, 17. 5. 2017 15:38)

Eriko, děkuji za Váš názor a jsem moc ráda. Pokud jste dobře četla, nikdo nezpochybnil měření a standard FCI. To je v naprostém pořádku. Co však bylo kritizováno, byl způsob a nástroj kterým byla výška určena. Pro mě naprosto nepřípustné na úrovni mezinárodního rozhodčího. I já mám Čaka o 1cm vyššího a naprosto respektuji, že již tento standard nesplňuje, a pakliže mi to rozhodčí vytkne, je to O.K. Ale i tak moc děkuji. :-)

Můj postřeh

(Sylva, 17. 5. 2017 9:07)

Ahoj Ivi , četla jsem článek

Re: Můj postřeh

(Iva, 17. 5. 2017 9:15)

ano, a jaký postřeh jsi tedy získala???