Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rozloučení s paní Zimou

23. 2. 2017

dsc_1301rmaly.jpg     

          Jaro téměř klepe na dveře. Na zahradě taje na rybníčku led, první sněženka dnes vykoukla do předzahrádky, vítr úspěšně vysušuje bláto. Vlastně jsme si letos v Golden Hill sněhu skoro vůbec neužili. Jeden "pocukrovaný týden", to je o ničem. Okolí hezké, ale jakoby zakleté. Krušné Hory nás prostě trvale drží v zajetí srážkového stínu. A jak rád říkám - proto se tady daří zejména chmelu, okurkám, kytkám a samozřejmě i nám wink

          Abychom tuhle podivnou zimu vrátili do normálu, vyrazili jsme s pejsky na konci ledna na Šumavu. Volno ještě z loňského roku se přece musí také zlikvidovat. Představa několika dní v mrazivých bojových podmínkách bez velkého pohodlí byla sice na pováženou, na druhou stranu však klid a samota, alespoň na chvíli. To by mohlo špatné vyvážit a všem nám to prospěje. S předsevzetím, že jedeme na jasný relax a pro tentokrát nesáhnu na žádnou práci, jsme zabalili a vyrazili. Ještě v Klatovech, jsem se radoval, že sněhu bude tak akorát, max 20centimetrů. Ovšem kopec Bukovák u Kocourova, tak jako vždy, rozbil mé představy a opět i po 35letech překvapil. On tady přece určuje, jaké bude za ním počasí! Posledních pár kilometrů se už Iva jenom smála, aby pak v teple auta s pejsky počkala, až se prokoušu závějemi před chalupou, abychom se vůbec dostali dovnitř. Vykulený Chuck a Cody se bláznivě honili po proházené cestičce, za chvilku však zjistili, že tento prostor je značně omezený. Odvážnější Cody přelezl sněhovou hromadu a po pár metrech se ve vysokém sněhu doslova zasekl. Pochopil, že tohle je nad jeho možnosti a sám si mě dokonce zavolal svým jekotem na pomoc. Výborně! Tentokrát je nebudu muset honit po okolí a bát se, jestli se ztratí. Překvapení však bylo víc. Sto let staré zdivo chalupy je původní, metr silné a ze žuly. Uvnitř na stěnách jinovatka a pára u huby. Studna zamrzlá (bylo opravdu hodně pod nulou), cesta ke dříví zavátá a noc na krku. Na chvíli se mi zdálo, že i úsměv Ivy nějak zamrzl surprise Ihned zatopit ve všem a všude a naplno. Zprovoznit to nejnutnější, k jiné studni přes sníh s kýblema pro vodu, nanosit na noc co nejvíce dříví. I pejsci ztratili kupodivu elán a já makal skoro do půlnoci. Zřejmě jsem byl jediný, komu zima nebyla. Všichni se pak rychle uložili v podkroví, kde jsem před léty udělal extra silnou a poctivou izolaci, jediném rozumném místě v tuto chvíli. Tentokrát i pejsci spali zcela mimořádně pod peřinou a do pozdního rána jsem o nich nevěděl. Sám jsem zůstal na starém gauči dole před krbem s vystrčenou nohou proti zdi. Fungovala jako tepelné čidlo, abych včas v průběhu noci přiložil do ohně - "je ti zima? přilož!" Je to dlouhodobě prověřený a spolehlivý způsob.

dsc_1290rmaly.jpg

           Ráno jsem vstal celý otlačený a s kruhy pod očima. Jo - teď už to tady ujde. S hrnkem horkého kafe jsem vylezl ven před chalupu. To je ono! Tohle za to přece stojí! Sluníčko už je nad obzorem a líně se v tichu opírá do mrazivého oparu dole v údolí u rybníka. Bílé louky oslepují svým třpytem, stromy a keře jsou ozdobené silnou vrstvou jinovatky. A hlavně, oblohu tvoří jedno veliké "azůro". Jsou prostě věci, které člověk nikdy nedokáže, i kdyby se na hlavu postavil. Sakra, to kafe je dneska ale dobrý... a žádný rušivý element okolo! Pohodička... pohoda... jsem v pohodě...

         Z rozjímání mě vytrhlo ostré štěknutí. A za ním další, a další. Je to pecka! Lidé si myslí, že kravál je prostě kravál. Ale zřetelně už rozlišuji, kdo z těch dvou prcků štěká a proč. Možná i rozumím...  Chuck vystrčil hlavu zpod peřiny "ráno! už je vidět! všichni vstávat!" A Cody huláká "pojď nás sundat dolů! přece tam nebudeš sám! a honem!" No jo... začíná den první...

       Nejprve je zatracuji, ale stejně je snesu po příkrých schodech a vypustím ven. Ihned vyženou zvědavou straku z plotu a začíná rodeo. Rázem jsou středem všeho, dvě chlupaté koule obalené sněhem. Běhají, perou se, válejí se ve sněhu, celý svět o nich ví a jsou štěstím bez sebe. Trvá hezkou chvíli, než se unaví a přijdou si pro pohlazení. Iva je vysuší, spokojeně se natáhnou před horký krb a oba na nás začnou upřeně koukat - "tak co máte k snídani?" Cody se do své misky pustí ihned, Chuck si to, jako vždy, musí chvíli rozmyslet. Do té doby, než zjistí, že z našeho stolu opravdu nic neupadne...

 

dsc_1311rmaly.jpg

          Relax nakonec dopadl přece jen jinak. První dva dny, jasně u veliké lopaty. Odházet sníh od chalupy, proházet další a další potřebné cestičky, odházet vrata. Chuck a Cody jsou radostí bez sebe. Cestičky ve sněhu svými vysokými okraji limitují jejich pohyb, dokonce jim upravuji "malý" a "velký okruh", aby neupadli do stereotypu. Nakonec jsou často venku a baví se tím, že v bludišti cestiček hledají sami sebe. Brzy pochopili všechny zkratky a křižovatky a při honěné si již dokážou docela fikaně nadbíhat. Hlavně Cody je náramně pyšný, že umí skoro vždy překvapit Chucka. Kolem poledne, kdy je nejtepleji, vyrážíme na procházky. Sami jsme ale omezeni jen vyjetými kolejemi traktorů, které na loukách zanechali myslivci při zavážení zvěře. Plno stop kolem kluky nesmírně láká, ale ve sněhu nemají kam utéct. Je to blbost, ale přemýšlím, jestli by káňata, která krouží na obloze, dokázala malého pomeraniana odnést. Raději kluky krotíme, když se rozběhnou sami příliš napřed. Skoro všechny dny byly stejné - azůro vydrželo. Jinovatka pohádkově zdobí celou krajinu. Kolem poledne vždy povoluje a při procházkách pod stromy, nebo v lese se při vánku snáší dolů. Jako když sněží. Nakonec je to opravdu příjemné a pohodové fláknutí. Ke konci pobytu jsem to ale stejně nevydržel. A šel si na jaro pod rozbitý srub udělat místo a založit z balvanů základy nové koupelny. Nejhodnější byli kluci vždy večer. Natažení před krbem jen pozorují na půl oka, jestli jsme s Ivou neodešli a máme dolité víno.

 

20170129_111151rmaly.jpg 

          Asi nejpříjemnější zde bylo, že člověk nechal čas plynout jen tak. Bez plánování, co bude zítra a pozítří. Každý den ví, co má udělat a udělá to, co chce, a kdy sám chce. Shodou okolností jsem si vzal s sebou na chalupu knížku Anny Hogenové "K fenoménu sebepoznání" (k relaxaci se vůbec nehodí a běžnému čtenáři bych ji ani nedoporučil). Je psána akademicky a složitě. Ovšem plná velmi podnětných myšlenek. Zamýšlí se i nad skutečnou svobodou myšlení a konání člověka. Nad tím, kam jej současná společnost a její mediální kultura tlačí - způsob myšlení, životní styl, systemizace, normování, neustálé zvyšování výkonu, úspěch - a ve finále vytvoření vlastních vnitřních mechanismů sebekontroly ve prospěch těchto "správných?" cílů. Omlouvám se za tu zdánlivou složitost myšlenky. Nakonec jsem ocenil, že jsem knihu zrovna na Šumavu s sebou vzal. Jinak bych nad ní asi přemýšlel doma a jinak jsem ji vnímal zde. Člověk si právě v přírodě uvědomí, že jeho skutečnou svobodu limitují opět jen lidé, nikdo jiný. Ale zpět k jednoduchému.

       Chalupu jsme si užili a v okamžiku, kdy byla nejpříjemnější, nejvyhřátější a stabilizovaná "do pohodlí" jsme ji museli opustit, protože čas je neúprosný, i když spravedlivý ke každému stejně. Ostatně to je již údělem všech chalupářů - zvelebit a odjet. Poslední procházka s pejsky a s přibývajícími kilometry zpět opět mizel sníh. Nezbylo, než paní Zimě zamávat na rozloučenou. Mějte se hezky.

Petr

20170129_162010rmaly.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Pecka

(Stanislava Vraná, 23. 2. 2017 20:20)

Klobouk dolů. Přečteno jedním dechem. Bude tam mooc krásně a hlavně svobodně i s lopatou v rukách.

Re: Pecka

(Petr, 23. 2. 2017 20:38)

sakra! přesně tak nějak jsem to myslel! :-) děkuji...