Jdi na obsah Jdi na menu
 


To nevymyslíš...

11. 6. 2018

     Jsem celkem pozitivní člověk, své starosti do práce nenosím. Umím se docela perfektně přepnout, aniž by mě to nějak svazovalo a omezovalo. Občas se mi však stane, že na mě sedne tzv. depka, a pak nevím co s tím… naštěstí to na nikoho nepřenáším, takže zákon padajícího lupenu na nikom neuplatňuji... smiley

Určitě to všichni znáte: „Ráno se probudím, a už vím, že nejsem ve své kůži! Mravenci v žaludku, záda bolí, dutá hlava a tam někde v pozadí bliká červené světélko, které nevěstí nic dobrého. Naopak, bude hůř, protože den teprve začíná.“ A taky jo! Sotva vlezu do auta, už na mě troubí nějaký tele, protože musel zastavit a následně mě objet, když vyjíždím z našich vrat. Asi se naučím létat i s mašinou, abych náhodou někoho neomezovala. A to jak říkám, dnes nejsem ve své kůži, protože jindy si to líbit nenechám a hned každého takového exota vyfakuji.

„No prima Ivčo“ říkám si, to nám to pěkně začíná. Před sebou mám 70 km do práce, takže to se nám určitě něco po cestě vytelí. Začíná to kamionem, za kterým se táhnu 10km. Už ztrácím nervy a daří se mi ho předjet. Mezi Mostem a Bílinou si madam maluje na ksicht obličej! Pozitivní je, že Bílinou jsem projela docela plynule, žádná ucpávka. Říkám si: „tak to už snad holka dáš… a v tom blik!  Auto řve, že má málo oleje, tak ať sebou hodím, a dovalím do servisu, nebo že se mi zadře! K tomu se přidává hláška doplnit Add Blue a já vlastně nemám ani na vybranou a rovnou to protahuji po dálnici do servisu.“ To je prostě tak, když si pořídíte moooc chytré auto.

O.K. opraveno, zdržení 30 minut (pouze pro mě, jsem tam VIPka, tak alespoň něco k dobru).

     Dorážím do práce, a rychle ke compu, máš holka němčinu, tak ať to stihneš. Jak tak koukám, jsem tu sama a nic. Volám lektorce, co že se jako děje, že? No přeci to máme přehozené na zítra? No jo, ale to měla být náhrada za pondělí, takže to tady někdo zmastil, ale já to tentokrát nebyla. wink Nic se neděje, Gábi je super holka, kolega z Jihlavy to taky blbě pochopil, tak o nic nejde. Snažím se zapojit do pracovního procesu, a v tom telefon! Dostalo se mi od nadřízeného vytahání za uši (oprávněně mimochodem, máme s kolegou trochu máslo na hlavě), přesto to bylo učiněno jemně, takže si není na co stěžovat a taky si nestěžuji. Jen konstatuji další sled událostí, protože jak den začíná, takovou má tendenci pokračovat. To je stará věc.  A lup to tam, další prudič na drátě… Než skončím, utírám pot z čela, koukám na hodinky a je tam 11:30  jak vyšitých. No přede mnou vize oběda, která mě trochu nakopává a ujišťuji sama sebe, že po obědě bude klid. Chyba lávky, přátelé. Celé odpoledne sedím u telefonu a vyvolávám. Kdyby alespoň s nějakým výsledkem, ale vše neúspěšné. To vám moc nepřidá. Je mi od rána tak fajn, že ve 14:000 zjišťuji, že mě bolí žlučník. No super, z jídla to není. Mám to vždy ze skrytého stresu a někdy mě to pořádně potrápí. Takže ještě změřit tlak, spodní opět na 100, prášky nezabraly, tak holka brzdi, nebo pojedeš rovnou na prkno a přikrejt hlínou. Konečně padla. Dnes to uvítám, protože jindy ani nezaregistruji, že už jsem v práci zbyla sama a všichni jsou doma. Takže co mě ještě tak může potkat??? Naštěstí už nic, co by stálo za zmínku.

     Dorážím domů, tam na mě čekají moji tři kluci a evidentně jsou rádi, že jsem dorazila. Od táty dostanu pusu, Čakoušek mi něžně olizuje ruku, takhle  to umí jen on. A už je mi lépe. Ani Codík není pozadu a také se vítá, ale po svém. Chce se chovat, drsně mi olízne tvář a jeho očička už hlásí: „ a nebude něco dobrého?“ Nebude!!! Codíku jsme oba dva tlustí, máme dietu. Ty už jsi po večeři, já asi nebudu, bo nemám ani chuť a po mlskách se zbytečně tloustne.  Skáču šipku do vany, trocha relaxu a posílám záda na gauč. Přemýšlím o tom, co přinese zítřejší den. Doufám, že už bude lepší než ten dnešní. Problém je v tom, že nemám ráda příliš velké teplo. Noci jsou dusné, nedá se spát a tam je prvopočátek všech mých problémů. Okna dokořán po celém domě, ale nic z toho, žádné ochlazení. Kluci cestují po podlaze, takže celou noc slyším jejich cvakání drápků při změně polohy, aby se alespoň na chvilku ochladili.

Oči se mi klíží, detektivka skončila, je čas jít spát. Snad ta dnešní noc přinese lepší den, a já se můžu vrátit do svých starých, zajetých kolejí...

Iva

dsc_1741.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář