Jdi na obsah Jdi na menu
 


Trocha pokání...

1. 10. 2018

dsc_0244.jpg

Čas letí jako voda, a já musím upřímně přiznat, že mě to až děsí. Nejen, že člověk stárne, ale když se podívám provinile na naše stránky, tak ani ťuk! A to mě hrozně moc mrzí.

Nevím, jak to máte Vy, a nechci, aby to vypadalo, že si stěžuji, ale pro mě byl rok 2018 velmi hektickým, a řekněme, ne úplně přívětivým rokem. Došlo k mnoha změnám, a to nejen v rodinné a osobní rovině, ale také v té pracovní. Když se ohlédnu, a to již mohu, protože vánoce pomalu klepou na dveře, vidím jen samý spěch, stres a tlak ze všech stran. Nezbývá čas na rodinu, vše se tzv. „dohání o víkendu“, který však není nafukovací, o vlastních zájmech a uspokojeních ani nemluvě. Přeci není nic špatného na tom, že si člověk chce udělat trochu času na sebe, své zájmy a koníčky. Bohužel, já to při svém pracovním vytížení vůbec nedávám a opravdu mi zbývají jen ty víkendy. Co mě však mrzí velmi je, že zanedbáváme naše stránky, i když jsme si s Petrem říkali, že přeci není problém jedenkrát za měsíc napsat článek. JE přátelé a velký! Co mě však mrzí ještě více, je má absence na výstavách a hlavně letos také na klubové výstavě! Bohužel „člověk míní a život mění“!  Chybí mi setkání s lidmi, které mám ráda, jen tak si poklábosit a vyslechnout nějaký ten drb… Snad nadcházející rok bude o něco lepší.

dsc_1203.jpg

Utrhla jsem si týden u moře s vnoučkem a 14ti denní dovolenou na chalupě, i když pro Petra byla ta dovolená jasně pracovní. Je pravda, že si ale obvykle nějaký ten čas, alespoň na výlet a odpočinkový den vyšetříme, což se také stalo. Letošní léto bylo horké, pak člověk s těmi našimi pesany musí zvažovat kam vůbec a kdy vyrazit na nějaký ten výlet. Je pravda, že řeka Vydra nikdy nezklame. Je tam příjemně, okolní les chladí a na konci tunelu je pak malé světýlko v podobě Turnerovy chaty. Malé občerstvení, posezení a zase pomalu zpět k autu a domů na chaloupku. Tam si kluci lebedí nejlépe. Mají své kontrolní body, ze kterých kontrolují mě i Petra, současně se povalují v chladivé trávě a když je nejhůře, tak se vybulí do chodby na kachličky a jsou ready!  Ale pozor, hlavy jim stále koukají na schod, aby viděli do terénu, no přeci neztratí kontrolu nad okolím. To by pak nemohli svým štěkotem rozčilovat své okolí. Ale co, mají to zakódované, že se prostě musí všechno hlásit, proto naši desperáti hlásí  fakt poctivě - každej prd.

dsc_1173.jpg

Ale trocha povídání k našemu výletu, to je ten pravý důvod, proč to vše píši. Naši hošani, docela rádi na výlety, chodit jim nevadí, hlavně, že jsou s námi. Náš ruský maladěc Cody, statný to mládenec, vážící trochu více, než by měl, je v pohybu obezřetný, nic nepřehání, ale výlety miluje. Jo, to naše žížala Čakouš, mrštný jako lasička, věčně v pohybu, chvíli neposedí na zadku, vážící jako husí brk, je od narození turista. Letos přátelé, nevím, zda to bylo horkem, nebo jsem ho zrovna nakrkla, bylo vše úplně naruby. Dorazili jsme na Čeňkovu pilu, zaparkujeme, připneme kšandy a vzhůru po Vydře.  První kilometr si to kluci vykračují, poštěkávají na své okolí. Brousí kolem nás lidičky, dětičky i pesani. Zase se všichni diví, je mezi nimi plno odborníků na psí rasy, takže se dozvídám, že je to krásný čau-čau a ještě další nesmysly. Vždycky nás to s Petrem pobaví, ale více než zábava, je to po chvíli pěkná otrava.

Po nějakém čase koukám - Čakouš se pěkně courá. Tady to musí počůrat, jé tady je kytka a tak musí trochu přivonět. Asi to málo počůral, tak se vrací provést kontrolu, popř. doplnit pažit trochou tekutiny v tom horku. No abych to neprotahovala, tak se takhle nesmyslně coural a ptákoval celou cestu až k chatě. Zato Kodík překvapil, protože ten naopak zase pěkně rázoval. Docela jsme se těšili, že si trochu déle posedíme, dáme něco k jídlu i za ty šílený prachy (zase oproti loňskému roku zdražili), potom zase pomalu cestou zpět. No neposeděli přátelé… A víte proč? Jejich sociálky, které jsou umístěny přímo pod prostorem terasy, kde jsou stoly pro občerstvení, tolik a neskutečně páchly, že se tam nedalo sedět, natož cokoli konzumovat, a to ani limonádu!

img_20180726_224135.jpg

Takže rychlovka v podobě limonády raději kus od chaty na okraji lesa, otrávený ksicht a zase pěkně zpět. Jestli cesta nahoru byla opruz, tak dolů to už bylo na pěst. Čakouš nás absolutně ignoroval, zůstával pozadu dobrých 100 metrů, na volání nereagoval, neustále se vracel zpět, nebo ho ta tráva tak strašně zajímala, že ztrácel pojem o čase. Vyzkoušeli jsme hromadu nápadů a fint. Pokud nás neviděl, tak to rychle popoběhl. Jo, co kdybychom se mu ztratili, že? Ale jak byl na dohled, opět stávka! Nepomáhalo nic, až na jedno. Prostě jsem ho chytla do náručí a nesl se jako paša. Přátelé 3,5 km zpět! Čuměl se shora na Kodíka a dával mu najevo, kdo že je tady kápo. Kodýsek neustále pokukoval po Petrovi, jestli jako by nebyl ještě jeden výtah, ale statečně šlapal, i když bylo vidět, že je unavený cestou a hlavně horkem. No jasně, že nakonec ještě jeden výtah byl. Petr ho také postupně nesl, aby si trošku odpočinul, a to se zase nelíbilo Čakoušovi. Mrmlal, povrkával, když viděl, že se Kodík taky nese. Ale jak jsme Codyho  postavili na zem,  byl spokojenej, protože zas to byl ON, kdo byl tady kápo.  Když mě bolela ruka, povídám si, že ho zas šoupnu na zem, aby trochu běžel. Najednou koukám - „ono to nemělo nožičky“!  Někam se nám ztratily do země. No co vám budu povídat, to se prostě musí zažít a vidět. Je fakt, že není většího ignoranta, naboba a nafoukance, než je náš Čakouš!  Přesto je to pan úžasňák, neskutečnej milovník a mazlík (ale musí mít náladu a ON to bude, kdo se chce mazlit) né já, kluk  s obrovským srdcem. Kodýsek je miloučký, zdrženlivý, protože vidí, že Čakouš okamžitě dává najevo, že je tady kápo, ale jeho srdíčko je skutečně bezelstné, čisté a dobrácké. Jsou každý jiný, ale zapadají do sebe jako poklice na hrnec. A tak to má být, vždyť i lidé jsou různorodí a všichni co máte pejsky a je jich více, víte, o čem zde mluvím.

A proto všem přeji klidné žití, najděte si čas na sebe, děti, vnoučata i zábavu a mějte na paměti, že žijeme jen jednou a čas se nedá vrátit…

Iva

img_20180726_225345.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

pozdrav

(Sváťa, 4. 10. 2018 14:09)

Ahoj Ivo a Petře.
No konečně! Jelikož-jak Iva píše ten čas strašně letí a vůbec se nevidíme, tak se průběžně dívám na Vaše stránky, abych si alespoň přečetla, jak žijete.
A také se sobecky nechala tím čtením trošku pohladit.
Mějte se hezky!

Re: pozdrav

(Iva, 4. 10. 2018 15:29)

No ahoj, moc mě to těší,tisíckrát na Tebe vzpomenu, leč to nikdy nedotáhnu do konce až k návštěvě. bydlím v autě, a prostě to nedávám. Budou další vánoce a zase slib, že se uvidíme. Ale tentokrát ne! Určitě zavolám.

Po dlouhé době......

(Stáňa, 1. 10. 2018 23:02)

Vy čtyři