Jdi na obsah Jdi na menu
 


Všude spousta psů

29. 7. 2015

p1070956.jpg

                Před několika dny jsem se vrátil s dcerou z cesty po Balkáně. Procestovali jsme se stanem a partou správných lidí několik zemí a ujeli bezmála 4 000 km. Nejdéle jsme se zdrželi v Albánii, která byla samozřejmě hlavním cílem. Ve svém cestopise ji výstižně pojmenovali autoři Horký a Náplava jako „Krásku se špatnou pověstí“. Nechci ale psát cestopis, přestože by bylo určitě o čem psát – zážitků bylo mnoho. Na Balkáně mě překvapila jiná věc. Veliké množství volně žijících psů. Často jsme je pozorovali, protože byli zejména v Makedonii, Albánii a Černé Hoře takříkajíc všude. U silnic, ve městech, v divokých horách i na plážích. Jak je to tedy s balkánskými psy?

                Při průjezdu Srbskem jsme zastavili někde na úrovni Kosova u čerpací stanice. Odpolední horko dosahovalo hodně přes 30 stupňů, provoz na dálnici byl hustý (dálnice je hlavní spojnicí maďarského Szegedu na severu a řeckého Thessaloniki na jihu u Egejského moře). Čerpací stanice byla daleko od měst ve vyprahlé pahorkatině, okolo téměř žádný stín. Hodně lidí všech národností se tady zastavilo na občerstvení. Postávali jsme venku. Mezi svodidly jsem zahlédl štěně. Zbědovaný kříženec přišel mezi lidi a trpělivě čekal, až někdo odhodí nějaký zbytek jídla. Nedočkal se. Lidé se ho stranili, někteří ho s odporem odehnali. Začal obcházet odpadkové koše a popelnice. Nevydržel jsem ten pohled, našel plastovou vaničku mezi odpadky, nalil čistou vodu. Dal ji stranou od dálnice do stínu zídky, přidal jsem sušenky. Štěně pochopilo a spokojeně se do všeho pustilo. Slabá náplast, ale aspoň něco. Někteří lidé se na mě dívali jako na blbce, skoro s pohoršením. Ale dvě zahalené muslimky, které seděly poblíž, se na mě usmály.  „Snad ho nikdo nepřejede, budeme si muset zvykat“ řekl jsem Petře. Bylo to jasné - jsme na Balkáně.

p1070650.jpg

                U Ohridského jezera v Makedonii jsme zůstali přes noc. Hned u vjezdu do kempu u Ohridu jsem pochopil, že psi nás budou provázet celou cestu. Bezprizorní tuláci. Dříve nebo později se vždy objeví tam, kde se objevili lidé. Dvě štěňata měla svůj domov přímo u vjezdu pod kontejnery s odpadky a vítala každého nově příchozího.

p1070686.jpg

Město Ohrid je velice malebné a vyhlášené letovisko, zde to měli psi o mnoho snazší. Sice neudržovaní, ale vcelku dobře živeni. Hodně lidí a restaurací = hodně odpadků a možností sehnat potravu. Navíc úzké uličky a vysazené rostliny v parcích poskytnou stín pro přečkání poledního žáru a veliké jezero je plné průzračné sladké vody. Zatím jsme nezahlédli žádného psa s obojkem, dokonce ani na zahradách domů. Nemohl jsem to pochopit, možná jsme jen neměli štěstí. Psi nikoho neobtěžovali, ani neštěkali. Jen se pohybovali mezi lidmi, občas za někým popošli, přes den často pospávali, nesdružovali se do smeček. Vypadalo to, jako by měl každý z nich svůj „rajón“. Byli však nedůvěřiví – potravu si vzali většinou jen, pokud jim ji člověk hodil.

p1070665.jpg

                Po přejezdu do Albánie byla situace téměř stejná jako v Ohridu. Snad jen psů bylo ještě o něco více. Možná i díky absenci propracovaného systému na likvidaci odpadků tak, jak jsme zvyklí v Česku. Během několika dnů jsme postupně projeli města Pogradec, Korču, Erseke, Gjirokastër, Vlorë, Berat, Drač, Tiranu, Krujë, Shkodër, vystoupili na hřeben národního parku Bredhi Drenovë, přespali v Llogarském průsmyku v pásmu hor Logorajt, stejně jako v malebném údolí řeky Vjosë, několik nocí jsme postupně tábořili na plážích Xsamilu u Sarandë a městečka Shëngjin, u řeckých hranic pak navštívili zříceniny byzantského Butrintu a antické Apollonie. Všude byli psi. Až na konci cesty jsem si začal uvědomovat, že přece jenom jsou mezi nimi rozdíly. Rozdělil jsem si je do těchto skupin:

  • Fajnoví psi – v bohatých letoviscích plných lidí, nebo velkých městech, na plážích a ve velkých kempech na albánské riviéře - je zde jasná dostupnost sladké vody a zbytků. Vzhledově neudržovaní, ale nevykazují nedostatečnou výživu.

p1080300.jpg

  • Psi v horách a kamenitých pahorkatinách – mají mnohem těžší život stejně jako lidé, kteří zde žijí. Vodu musí hledat (v Albánii je kupodivu poměrně dost zdrojů pramenité vody, malé toky ale v létě zcela vysychají), je velmi málo potravy. Na rozdíl od předchozí skupiny zřejmě často najít včas něco k snědku bývá i otázkou přežití. Podle toho i vypadají. Je jich méně než "fajnových psů", stejně jako lidí v tomto prostředí.

p1070985.jpg

  • Chrámoví psi (výstižnější název mě nenapadl) - psi, kteří se zdržují v blízkosti památek v areálu Butrintu a Apollonie, není jich moc a vypadají stejně jako inventář těchto památek - něco už pamatují a turistům by mohli vyprávět (samozřejmě za něco k snědku)

p1080391.jpg

 

p1070801.jpg

  • Psi, kteří někomu patří - dalo by se říct tzv. "řetízkoví psi". Ano, několik jsme jich přece jen objevili. V odlehlých vesnicích, nebo v malých kempech. Slouží ke hlídání a téměř vždy jsou přivázáni bytelným řetězem k boudě různých kvalit. Vztah Albánců k těmto psům je ryze pragmatický. Skoro je podezřívám, že celý život psa je omezen právě délkou řetězu. V jednom případě jsme našli i psa na řetězu bez boudy (uvázaný u kolíku), za úkryt před vedrem sloužila díra vyhrabaná do země. O tyto psy se starají různě. Jednoho "řetízkáče" jsme poznali velmi dobře. Stan jsme si postavili malý kousek vedle jeho boudy na usedlosti v blízkosti zapomenuté horské vesničky Voskopojë. Hladový a nedůvěřivý, třetí den ale už věděl přesně jak na nás, jen aby dostal své sousto.

p1070792.jpg

p1080543.jpg

               

Český pejskař milující psy to má na Balkáně těžké. Nejde nevidět. Sem tam se může podělit o svačinu, rozdat zbytky od snídaně, nebo večeře, ale nic tím nevyřeší. Tak to prostě je. Psí "zvláštnost" se začala postupně vytrácet až s přejezdem hranic z Černé Hory do Chorvatska. Ale skutečně vytrácet?  V posledním místě stanování - chorvatském Omiši, jsem v civilizovaném a dobře vybaveném kempu, přeplněném spoustou evropských turistů, naopak litoval psy ušlechtilého původu, které vzali jejich movití majitelé s sebou na dovolenou k moři, aby je v šíleném horku nechali přivázané u karavanu, nebo zavřené uvnitř (EU - versus zažití zákazu volného pobíhání psů?).

 

                Možná jedna hezká příhoda na závěr. Za soumraku jsme s dcerou opustili kemp v Černé Hoře pod městem Ulcinj - po návštěvě rušného historického Kotoru jsme se chtěli projít po klidné, několik  kilometrů dlouhé pláži. Postupně mizeli lidé, atrakce i stánky, až jsme došli na opuštěnou pláž. "Podívej!" ukázala Petra do dálky. Vzadu na pláži sedělo několik toulavých psů. Šli jsme blíž a zůstali stát v písku na hranici příboje. Psi mezi sebou udržovali několikametrovou vzdálenost. Tiše na sebe koukali, přicházeli další a další. Smečka se slušně rozrostla. I nově příchozí si sedli a ani se nehnuli.  Jako kdyby na něco čekali. A pak se to stalo. Z křoví se vynořil vlčák a vstoupil mezi všechny ty křížence.  Jeden pes po druhém se zvedal a začal se o vlčáka otírat. Skutečně se mezi sebou zdravili! Bylo to neuvěřitelné, působilo to až mysticky. Bylo jasné, kdo je šéfem psí party. Pak se všichni psi začali spolu honit, dovádět v písku, váleli se a metali kotrmelce. Žádná rvačka - byla to hra. Radost z volnosti a pohybu. Stáli jsme tam v němém úžasu. Ti toulaví psi si užívali svou chvíli štěstí, byli naprosto svobodní...

p1080615.jpg

                Ráno po snídani k nám přišlo po pláži malé štěně. Samozřejmě dostalo zbytky od celé naší party - ne příliš výživné unifikované (ať žijí české markety) párky z konzervy. Když spokojeně domlaskalo, objevil se u nás vlčák - šéf ze včerejška. Chvíli čekal, teprve když viděl, že štěně už nic nechce, dojedl po něm zbytek párků. Pak štěně olízal, lehl si na zem a nechal se jím "okusovat". Psi z pláží se prostě spolu znají, o tom nebylo pochyb. A i jejich svět měl svá pravidla.

p1080623.jpg

p1080636.jpg

               

Po návratu domů jsme nedočkavě pohladili své hýčkané miláčky a pomysleli si - "kdyby vy jste jen věděli..." 

Petr

p1070582ret.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Alboška

(Honza Rédl, 24. 8. 2015 14:04)

žil jsem tam několik měsíců,ten článek je fakt trefný.Takové to tam opravdu je, díky za vzpomínku :-)

Odvážní

(Iva, 21. 8. 2015 19:59)

Bylo to náročné, ale pěkné