Casanova Fík
Někdy kolem roku 1987, po smrti našeho prvního vlčáka Arga, přišlo období bez pejska. Bylo to v době, kdy našenu synovi byly asi 4 roky. Jeho všetečná otázka "a proč taky nemáme pejska?" byla stále častější. Nakonec jsme se s Ivou shodli – jdeme do toho! Bez konkrétní představy přišlo zvažování plemene i možností. Vyřešila to však za nás sousedka. Když jsem za jejím plotem zahlédl štěně a snažil se ho pohladit, chvilku takticky vyčkávala, pak jakoby nic prohodila "není krásný? ... jestli chcete – je vaše!" A bylo naše. O plemenu nemohla být vůbec řeč. Kdoví, co všechno se do pejska namíchalo. Příroda se zde genetickému inženýrství jasně vysmála.
"To je Fík!" radoval se doma syn. Už dávno si ho pojmenoval. Zdravil se s ním denně přes plot cestou do školky. Zpočátku byl Fík jako každé jiné štěně – přítulný mazlík. Po pár měsících jsme však zjistili, že s posloucháním to nikdy nebude nic moc. Příkazy uposlechl většinou jen v době jídla, nebo když z toho něco pro něj koukalo. Byl sice hodný, dokázal být dobrým kamarádem synovi při všech lumpárnách na zahradě, ale jinak velice paličatý. S dospíváním zjistil, že naše velká zahrada je jen zlomkem okolního světa, který může být mnohem zajímavější. A začal utíkat. Při velikosti pozemku nebylo velkým problémem najít vždycky nějaký způsob (podhrabat plot nebo využít dočasně pootevřenou bránu). Náš dům stojí u poměrně frekventované silnice, na které každý rok „zhasne“ několik koček. Měli jsme o něj strach. Fík navíc zjistil, kolik lásky na něj čeká ve vesnici. Většina zahrad a pozemků byla pro něj snadno dostupná a těch psích slečen kolem! Začal žít jako bohém a rozdával své geny na všechny strany. Někteří sousedé se dokonce ozvali, že bychom měli platit alimenty. Opatření doma se stále zdokonalovala. Jenomže Fíkova vynalézavost a prohnanost neznala mezí. Přesně věděl, jak využít každý okamžik, aby se dostal na svůj „mejdan“. Připomínalo mně to závody ve zbrojení jako za studené války. Předháněl jsem se se psem, kdo je lepší! Došlo to až tak daleko, že jsme museli Fíka občas uvazovat k boudě na řetízek. Bylo mně ho líto. Pravdou je, že měl i světlé dny, kdy se po flámu držel třeba i týden doma. Ale pak opět na půl dne zmizel, aby se navečer zničený, ale šťastný vrátil. Je zajímavé, že nikdy nezůstával „na útěku“ přes noc.
Nakonec se stalo to, co jednou muselo přijít. Fík opět zaútočil (tentokrát ze skrýše v keřích) na pootevřenou branku. Hbitě nám proklouzl mezi nohama ven a ihned se rozběhl středem silnice na konec vesnice. Přímo proti rozjetému autu. Myslím, že by ještě stihl uskočit stranou, ale neudělal to. Možná byla jeho poslední myšlenka o tom, že za tohle přece stojí umřít…
Fík se nedožil pěti let. I přes všechny starosti na něj rádi vzpomínáme. Jeho fotografii nemáme, ale pokusím se na netu najít podobného psa a doplnit sem obrázek...
Petr
