Golden Hill

Této části bych ráda věnovala větší pozornost. Betynka byla náš první pejsek, který zanechal v našem srdci ty nejhlubší a nejkrásnější vzpomínky na soužití člověka se psem. Byla první, kdo mohl žít spolu s námi v našem bytě a ukázala nám, jak veliké je psí srdíčko, co všechno je tento čtyřnohý kamarád schopen pro vás udělat a čím vás může obdařit.

A jak se k nám dostala? Jak už to chodí, za vším hledej dítě! Naše dcera, tehdy ještě osmiletá, si velmi přála malého pejska. Přiznám se, že jsem velice dlouho odolávala a vymýšlela různé finty proč ne. Ta poslední, která mě však zahnala do kouta a donutila nakonec souhlasit, byla "jestli existuje pes, který nepouští chlupy, tak vám to dovolím!" Má domněnka, že každý pes pelichá, byla naprosto mimo mísu. Samozřejmě, že se taková rasa našla - je to pudl. Mimochodem na žebříčku inteligence je na druhém místě, předčí ho pouze border kolie, která je velkým pomocníkem ovčáků. Takže mně rodina vítězoslavně oznámila, že existuje, a teď se mamko ukaž ty, dodrž své slovo. Samozřejmě jsem šla příkladem v držení slova a jala se hledat vhodného psího zástupce, který by rozšířil naši rodinku.

Betynku jsme si přivezli jako čtyřměsíční toy štěňátko. Poslední, které chovatelce zbylo a nikdo ho již nechtěl. Byla celá bílá, plachá, neměla tak kvalitní srst, jako mají pudlové. Ale byla naše a my jsme se snažili ze všech sil dát jí bezpečný domov. Žila krásných 16 let a procestovala s námi polovinu Evropy. Byly jen výjimečné okamžiky, kdy nás nemohla doprovázet a zůstávala doma s mými rodiči. Milovala dlouhé procházky, turistika v Rakouských a Julských Alpách pro ni byla zážitkem. Jízda lanovkou, nebo na kole, nebyla problém. Vášeň pro jízdu autem sdílela spolu se mnou a s velkou zálibou "řídila"... Což v překladu znamená, že jakmile jsme vyrazili, stála opřená předníma nohama o palubní desku a sledovala celou cestu dění okolo sebe. Většinou ji držel na klíně Petr a s oblibou říkával na konci cesty, že má po jejím kupírovaném ocásku díru v břiše. To byl totiž jeden z opěrných bodů, kterým si vyrovnávala stabilitu v zatáčkách! Jejímu pohledu neunikl žádný pes, který se po cestě namanul. Obzvláště milovala průjezd Plzní. Jelo se obvykle pomalu, měla stažené okénko, vystrčenou hlavu s vlajícíma ušima a poštěkávala na psy, jdoucí po chodníku. Vítězstvím bylo psa rozštěkat, mezitím co ona mizela v dáli. Mise splněna a naše Betynka maximálně spokojená. Byla také velká chalupářka a zbožňovala Šumavu, kam pravidelně jezdíme. Byl to její ráj. Před chalupou měla rozhled po celém dvoře. Z jednoho místa sledovala dění v kuchyni, kde hlídala mě, a současně Petra při práci venku.

Milovala les a houbaření. Věřte-nevěřte, byly okamžiky, kdy seděla pod břízou vedle krásného kozáka a čekala, až si pro ně pro oba někdo přijde... Jen jednu věc zásadně odmítala, tou byla voda. Jak v přírodě, tak i doma ve vaně. Jediná negativní vlastnost, pokud se dá v tomto případě hovořit o negativitě. Měla ještě jednu velkou vášeň, která fungovala jako rituál před spaním - vždy při večerním venčení rozštěkala všechny psi ve vesnici. Teprve když se štěkot začínal rozléhat ze všech stran a naplno, ona se spokojeně otočila, jako by chtěla říct "vidíš, zase jsem to dala, zas mi ti hloupí vesničtí psi skočili na špek" a vítězoslavně odkráčela domů do hajan.

Aniž by si to člověk uvědomoval, čas běžel příliš rychle. Betynka postupně ztrácela sluch, zrak a začaly se objevovat další zdravotní potíže, nejvážnější však bylo selhávání jater.

Vzhledem k věku,  jsme samozřejmě věděli, že to bude otázka času, ale stále jsme si to nechtěli připustit. Když se její stav začal zhoršovat a člověk si uvědomil, že klidných dní bez problémů má velmi málo, muselo přijít rozhodnutí. Nejtěžší bylo nechovat se jako sobec, nemyslet jen na sebe a nenechat ji trápit pouze proto, že nám bude chybět. I dnes samozřejmě chybí, protože zapomenout se nedá... Druhé nejtěžší rozhodnutí bylo, kdo na sebe převezme tu tíhu a bude ji doprovázet naposledy. Aniž by to bylo vyřčeno, padlo to na mě. Nikdy nezapomenu na její poslední pohled do mých očí, jako by říkala - bylo to krásné, ale je čas se rozloučit a odejít.

Tento článek je vzpomínkou na ni a na vše, čím nás obohatila. I na to, jak krásné životní zpestření vám může přinést čtyřnohý kamarád. Byla bezelstná, přátelská, milující a oddaná společnice naší rodiny. Za to jsme jí všichni vděčni.

Iva