Golden Hill

Jak a kde začít - přímo nerudovská otázka! Vzniká příběh na pokračování, protože se budeme zabývat naším novým společníkem. To znamená, že v této rubrice budou přibývat jednotlivé kapitoly o vývinu a růstu našeho drobečka. Pevně také doufám, že zde budeme moci představit jeho výstavní úspěchy (pokud nějaké budou). A především jeho psí kousky a lumpárny. Ale nepředbíhejme...

Chuck k nám přišel velmi rychle po úmrtí Garyho následujícím způsobem. Petr opět surfoval na internetu a našel lákavý inzerát na maličkého pudlíčka toy. Vedle toho, aby se neřeklo, našel také inzerát, kde paní chovatelka nabízela štěnátko pomíčka. Když naklikl foto pomíka, byl úplně, jako by z oka vypadl Garyčkovi. Pravdou je, že jsme se trochu vzájemně natahovali, protože Petr prosazoval pudlíka a já už v té době byla beznadějně zamilovaná do pomíků. A buďme upřímní, šlo samozřejmě také o cenu... Šťastná náhoda mně však nahrála. Paní, co nabízela pudlíka, odmítala tvrdošíjně zvednout telefon. Nakrkla jsem se a vytočila číslo majitelky onoho pomíka. Náš rozhovor byl skutečně zážitek. Protože má první slova byla o tom, co se nám vlastně přihodilo, co nás vede k tomu, že opět chceme štěňátko do rodiny a v jaké že to rodině vlastně bude. Protože není samozřejmostí, že když zavoláte, tak vám jej chovatel automaticky prodá. I chovatelé, a to zcela oprávněně, si vybírají komu ano, či komu ne. A je to správné! Paní mě trpělivě poslouchala a soucitně přitakávala. Potom se rozjela lavina chvály na povahu a společnost tohoto psího kámoše a ještě víc mě to utvrdilo v přesvědčení, že volba je naprosto ta nejlepší. Přiznám taky, že jsem se ještě stačila podívat na její chovatelské stránky, které mě velice mile překvapily mottem v úvodu. Bylo provoněné láskou na sto honů. A dobrý pocit se umocnil ihned po tom, co Iveta zvedla sluchátko. Říkám Iveta, protože dnes je to na úrovni tykání a vznikajícího přátelství. A  jsem tomu velice ráda i přesto, že jsme se viděly jen jednou a zbytek času jsme spolu v kontaktu pouze na netu. Cítím, že nás spojuje láska k psím kamarádům a společná nátura i věk. Má to něco do sebe. Protože dnes je nejen kamarádkou, ale také rádkyní a učitelkou, která mě pomalu uvádí do světa chovatelů špiců. Ale klid, zatím nevím vůbec nic. Snad jen chápu, co je to chůze v kruhu, ve zkratkách psích soutěží a titulů se naprosto ztrácím (připadám si tady jako půlka zadku v rákosí). Vrásky z toho však nemám. Je to přeci jen relax, legrace, a to si hodláme s Petrem náležitě užívat.

Náš Čakouš, jak mu s oblibou ráda říkám, nám dělá jen samou radost. Je miloučký a milující, ale je to taky pěkný rošťák, který neposedí a sežere na co přijde. Takže oba neděláme nic jiného, než že mu neustále kontrolujeme tu jeho malou mordičku, co že to v ní zase má, a zda je to taky jedlé a nezávadné!? Po tom, co amputoval dvěma plyšovým myším jejich 15cm ocásky a úplně s klidem je spořádal, následovala dramatická noc hrůzy. Obavy, že nám umře, ucpe si střeva a všechny možné scénáře. Jsme oba jako ostříži - stále na stráži. Protože on nerozlišuje vůbec nic. Petr byl u starosty obce a chtěl, abych vzala Čakouše vyvětrat a pak ho přišli vyzvednout. No samozřejmě Chuck hned v kanceláři pátral, lítal a prolézal, načež jsem slyšela jen zakřičet Petra "chyť ho, má v hubě špendlík!" Měl pravdu. Všichni znáte ty nástěnkové plastové špendlíky s hrotem. Zareagovali jsme včas. A tak si nemůžeme vůbec stěžovat na to, že by se nic nedělo. Chuck nás nenechá chvilku v klidu. Taky jsem zjistila, že to bude velký milovník vody. Máme velký dům a zahradu s jezírkem a rybami. Náš milouš se ihned rozhodl, že rybníček prozkoumá. Že bude asi fakt zajímavé lovit ze dna mezi rákosím. Hned jsem ho načapala, jak stojí uvnitř - naštěstí na kraji, hlavu pod vodou, po prsa zabořený, pod hladinou lovil a lovil. Vlastně ani nepotřeboval dýchat. Fakt hustý. Kolem jezírka hned vyrostl plůtek a Petr opět zrevidoval celou zahradu.

Ale to není nic proti tomu, když prší... To má nacpanou hlavu pod okapem nebo lítá po dvoře a honí kapky deště. Prostě paráda, zábavička. Ale že bude jako čuně, to je mu totálně jedno. A protože děti odrostly a zbyl nám na každodenní rozmazlování jen on, asi mu na léto pořídíme mrňavý dětský bazének, aby si to patřičně užil. Náš malý vnuk se k němu jistě rád přidá. Dny ubíhají a Čakouš nachází svou osobnost. A jak ho tak s Ivetou pozorujeme společně s jeho ségrama (nejsou za Chuckem v ničem pozadu), které si Iveta z vrhu ponechala do chovu, zjišťujeme, že se nám kluk pěkně vyvíjí. Stálo by za to, možná ho začít vystavovat a nechat uchovnit. Pilně na tom pracuji. Učím ho stát, chodit na vodítku a naše první výstava se blíží. Takže  všechny milovníky zvířat a přátele našich stránek potěším tím, že další kapitola bude o naší první výstavě. Něco mi našeptává, že to bude určitě stát za to. Nechte se překvapit...

Iva