Golden Hill

      Je pátek 17. prosince, já sedím v práci a myslím na to, že za týden budou vánoce a nejsem na ně vůbec připravená. Není divu, u mě to není nic nového, protože já k smrti nenávidím nákupy. Dva lidi - to už je pro mě fronta a když to vidím, vždycky to zabalím dříve, než se do té fronty postavím.  Uklidňuje mě pouze myšlenka, že je pátek a končíme o půl třetí. Asi se cestou přes Bílinu zastavím v Lídlu a udělám nějaký ten nákup, pití, konzervy a věci trvanlivé, které se do vánoc nezkazí a budu je potřebovat. Rozhodnuto. Odhodlána, že půjdu nakoupit, jsem trpělivě čekala, než s kolegy zakončíme pracovní týden a rozejdeme se společně domů.  Miluji okamžiky, kdy na parkplace nasedám do auta, přidám si pěkně volume u rádia a hurá domů! Pátky jsou však v Bílině drastické, protože je to hlavní tah na Teplice. Žádná dálnice, provoz veliký a Bílina je vždy totálně ucpaná. Pouze my mistři, co už to známe, máme různé zkratky jak se nezdržovat a nezůstat v zácpě. A tak jedu, pomlaskávám si, že to pěkně odsejpá, a kde bylo předsevzetí, že budu nakupovat.

Domů ale dorazím bez výčitek, vždyť vánoce jsou až za týden, času dost. Povídám si, že se holt přemůžu a v sobotu po obědě půjdu a ten vánoční nákup udělám. Na ryby byl ještě čas, ty až dva dny před Štědrým dnem a to ostatní prostě zmáknu, neboť musím, a nikdo to za mě neudělá. V sobotu se povaluji v posteli a říkám si, kdeže je ten elán a předsevzetí z minulého dne? No, však on se dostaví, jen to musím nějak rozchodit. Pustila jsem se do oběda, pak nádobí do myčky, já na gauči u pohádky a pak honem krámu. A ejhle, tu jsem zjistila, že z pohádky mám rozhlasovou hru a že je mi nějak zima. Kapka u nosu, ale zatím se nic neděje. Tak strašně se mi chtělo, že jsem s tím gaučem nějak srostla a už se ho nepustila. Ona totiž ta zima přešla do útoku, zpoza rohu na mě skočila asi nějaká nedobrota. Horečky 39 a já zůstala ležet jako mrcha, svět vůbec nevnímaje. Obvykle mi stačí jen se vypotit a je to. Myslela jsem si, že to dám a v pondělí povalím do práce. V neděli už začal frkat můj muž, a tak si říkám pozor holka, to by nemuselo dobře dopadnout.

       A v pondělí na umření, ale já frajerka místo k doktoru, tak do práce. Vrchol nezodpovědnosti, to se musím přiznat, protože mi bylo tak strašně špatně, že jsem cestu vůbec nevnímala. No přeci neodvolám lidi z dovolené, to se nějak zvládne. No nezvládlo, dorazila jsem v osm, v devět jsem byla už v posledním tažení a při pomyšlení, že tam budu v tomto stavu do pěti - se mi na monitoru začala odrážet smrtka!

Další hodinu jsem bojovala s tím, že prostě stáhnu kolegyni z dovolené, nedá se nic dělat. Naštěstí to vzala s úplnou samozřejmostí, takže já to vzdala ve dvanáct a hurá domů do postele. Každý kilometr mě zabíjel, koukám na hodinky a říkám si, že ještě stihnu doktorku, budu to mít z krku a ráno nebudu muset vstávat. No jo, ale mě bylo tak hrozně špatně, že při myšlence, že jedu ještě do města k lékaři a ne do postele, jsem pomalu viděla světýlko v tunelu. Tak strašně jsem chtěla být v posteli, že jsem riskla i to úterní ranní vstávání, abych jako "akutní" byla u lékaře přijata a ošetřena. No viróza jako prase, horečky týden, kašel, že mi nepomáhaly ani nohy křížem a to mi ještě paní doktorka zvedla náladu tím, že prý pozor, řádí černý kašel. Tak jsem pěkně nafasovala širokospektrální antibiotika, něco na kášel a potit. Letím do auta a aby toho nebylo málo, známý zvuk motoru, ohlédnu se a koho nevidím, Petr už pěkně parkuje, a že je mu zle a rovnou z práce (jako já) si jde pro léky. No a co teď přátelé. Oba na neschopence - to jsem teda zvědavá, kdo ty vánoce připraví. Naštěstí vše, co souvisí s úklidem i cukrovím, jsme již s Petrem stihli. Ale ještě stále nebyl konec, protože v úterý ulehli už i moji rodiče (80 let) a spali 2 dny v jednom kuse. Jen jsem je chodila kontrolovat, jestli ještě vůbec dýchají. Taková to byla mrcha viróza, se kterou jsme se museli všichni potýkat. V úterý jsem se zhluboka zamyslela a povídám si, to je pěknej malér -  máme po vánocích. A co teď? Syn s nevěstou v práci, dcera rovněž.  Zavolám aspoň Petře. Když mně dcera zvedla telefon, rozkašlala jsem se tak strašně, že mě u vedlejšího stolu slyšela její vedoucí a než se děvče stihlo zeptat, tak už jen slyším, jak jí žene domů, aby nám byla k ruce. Přijela v úterý v poledne, na zbývající tři dny si vzala dovolenou, abychom se s tím nějak poprali. No měla toho chuděra plné gatě, na krku čtyři chcípáky a ještě příprava slavnostní večeře, včetně všech nákupů. Pěkně jsem to teda vyvedla, ale už se nedalo nic dělat. Hlava mi fungovala, a tak jsem nadiktovala co je třeba a Peťka to všechno objezdila. Mezi nákupy lítala s námi a s dědou ještě po doktorech, ale jinak fakt super! Zvládla koupit i ryby, a protože jsme zvyklí na živé, ani nás nenapadlo, kdo že je zabije, stáhne a naporcuje, když jsme všichni lazaři. To je totiž práce našeho dědy, ale ten byl totálně K.O. Naštěstí zapracoval Petr, který by jinak mouše neublížil, takže mi je přinesl domů zabité a vykuchané. Teď už jen ořezat ploutvičky, stáhnout kůži a porcování , to už je sranda. Byla jsem za frajerku, to přeci zmáknu, je čtvrtek, už ležím týden, tak to už se můžu obléknout a pomalu to udělat. Tak teda jo, obléknout jsem ještě zvládla, nohy se mě klepaly jako rosol, o rukách ani nemluvím, tři kapři ve škopku a já totálně neschopná! No mozek ještě fungoval, a tak povídám holce "nedá se nic dělat Petruš, nemám žádnou sílu, půjdeš tahat kůži!" Nakonec se společné dílo podařilo. Ryby připraveny na obalení, venku dva stupně pod nulou, takže balkon sloužil pěkně jako lednice, vše O.K. V pátek se udělala příprava na salát a vše potřebné, abychom toho v sobotu měli málo na práci a vše s klidem zvládli. Přátelé věřte nevěřte, podařilo se! Štědrý večer nastal, vše bylo v naprostém pořádku, za dvě hodiny pupky plný k prasknutí a rázem bylo po všem, a zase až za rok. Někdy si říkám, jestli to má vůbec cenu? Ale jo, má, už kvůli dětem, ráda se na ně dívám, jak trhají papíry a ty jejich šťastné úsměvy na tvářičkách nám nic nenahradí. Myslela jsem, že půjdu již mezi svátky do práce, zůstala mně tam ještě něco, co musím udělat sama, ale paní doktorka mě stejně nepustila. Takže opět na otočku do práce, rozdat úkoly, konec roku v bance není žádná sranda, zrušit lidem dovolenou a zajistit normální chod. Musím říci, že si velice vážím svých kolegů, kteří jsou pracovití, samostatní a velice rozumní. Pokud chybím na pracovišti, pobočka se de facto dokáže řídit sama, protože jsou tam lidé na svých místech. A za to jsem jim vděčná, za jejich úsilí, práci a ochotu s jakou ji vykonávají a plní své pracovní povinnosti. Nemohu však opomenout ani svou rodinu, zejména dceru, která nám letos obzvláště pomohla, protože bez její přítomnosti by letošní vánoce dopadly úplně jinak.

       A protože jsme stále ještě na neschopence spolu s Petrem, píši tyto řádky jako vzpomínku na letošní pěkně "vypečené" vánoce, které díky všem, co mám ráda a okolo sebe, přeci jen dobře dopadly.

Iva