Golden Hill

            Utekl nějaký čas a dá se říct, že Chuck s Codym spolu žijí v ustáleném vztahu. Dvě odlišné povahy - ale jinak sehraná dvojice psů. Oba socializovaní, zvyklí na nás i rytmus naší rodiny. Jsou úžasní, i když někdy velice paličatí. Jejich předchůdkyně Betynka byla proti nim anděl. Ale je to tím, že fenky jsou jiné. Tím spíš, když Betynka neměla konkurenci a veškerá pozornost se upírala pouze a jen k ní.

            Své postavení si Chuck s Codym poměrně dlouho ujasňovali. Cody je mladší a dostal se k nám později. Do té doby si mě a Ivu Chuck nárokoval stejným dílem. Po příchodu Codyho dával poměrně důrazně najevo, kdo domácnosti šéfuje. Někdy jsem ho musel usměrnit a citlivě ukázat, že je beru oba stejně. Nevím, zda to bylo až tak správné a neměl jsem je raději nechat, ať si to sami vyřídí. Starší Chuck však tuto filosofii nakonec přijal, jen se ode mě maličko stáhl. Zejména ve chvílích, kdy je Iva doma. Pak jde k ní, natáhne se na záda a nechá se dlouhé minuty drbat na bříšku - užívá si to. Kolikrát se s Ivou dohaduji, čím asi prošel malý Cody, než se dostal k nám. Byl zdravě zvědavý a nadšený z nového prostředí, ale projevovala se i dost silná bázlivost, kterou přece jen nějaký čas překonával. A samozřejmě neuvěřitelná žravost, která mu zůstala dodnes. Mou náruč, která jej vysvobodila z auta, v němž projel většinu Evropy, si pamatuje velmi dobře. A i dnes, když něco neklape, nebo cítí silné ohrožení, se v ní dokáže rychle zklidnit. Neznamená to však, že by ji vyhledával cíleně. Ze štěněcího usměvavého klauna vyrostl ve skutečného psa.

            Cody má bezesporu silnější stavbu kostry a mnohem větší váhu, než Chuck. Je si toho patřičně vědom. A občas, jen tak "pro pořádek", přetlačuje Chucka, aby zjistil, jestli mu náhodou nepřenechá své místo. Je skutečně zajímavé, jaké oba pejsci vyvinuli důmyslné techniky pro poměření vzájemné síly. Přestali však konečně ohrnovat pysky a cenit na sebe hrůzostrašně zuby. Jen se špičkují a nikdy si už skutečně neublíží. Lehčí Chuck se naučil zajímavé obraty, kterými tlak váhy Codyho rozloží a svede, jak rád říkám "do ztracena", a nikdy ze své pozice neustoupí. Vše usekne zvlášť důrazným štěknutím, které Cody respektuje. Snažím se jim porozumět, ale stejně se pohybuji jen v rovině lidských domněnek. Na znamení smíru se k nim skloním. Cody mě hned nadšeně olíže a Chuck si rozvážně přijde pro krátké pohlazení. Mazlivou náladu má pro mě pouze o víkendech, kdy vzhledem k pozdní snídani pochopí, že dnes budeme já i Iva skutečně "celý" den s pejsky. Pak zavládne velmi příjemná a pohodová atmosféra, kdy nás stále sledují, nasávají vůně z kuchyně, odpoledne si Cody zaleze pod válendu v mé pracovně s muzikou a počítačem, jedním okem stále hlídá, co dělám, a Chuck se obvykle uvelebí v pokoji u Ivy, nebo na půl cesty v hale, aby viděl na nás na oba. Dá se říct, že dnes již působí jako starší a mladší brácha.

            Občas si jeden z druhého vystřelí, udělají si naschvál, ale to už patří k jejich vztahu. Chuck s velkou oblibou nečekaně hodí zadkem do strany, když míjí Codyho, tak, že jej odstrčí stranou (vypadá to komicky a marně se snažím pochopit význam - není to výzva, ale opravdu jen hloupé gesto nadřazenosti, které někdy používají i lidé). Cody se pak tváří dost překvapeně - neví, jak to má zpracovat. Když dostanou oba současně svou misku (dlouhodobě barfujeme syrové maso se zeleninou), Cody svou porci naráz zhltne - Chuck žere rozvážně a pomalu. S kouskem masa popojde, lehne si, pak přes celou halu v leže pozoruje , jestli se Cody odváží z jeho misky něco ukrást. Codýsek sedí stranou, hypnotizuje zbytky v misce a polyká naprázdno v údivu, proč se Chuck s tou dobrotou tolik loudá. Chuck nakonec vše postupně vybere, kromě mrkve, kterou nemusí, a blahosklonně odejde do pokoje. Tím řekne Codymu "a teď si to vylízej!" Ano, i tohle umí psi - nejsou jako lidé? Když se ovšem Cody naštve, dokáže to hezky Chuckovi vrátit. Počká si na chvíli, kdy Chuck zjevně relaxuje v leže. Pak se ze zálohy připlíží jako opravdický lev (stejný postoj i pomalé pohyby, naježené chlupy, závěrečný skok) a vrhne se na Chucka, aby jej přinutil k akci. Chybí jen výkřik "hoď přece zadkem! já ti dám!"

            Mezi tyhle dva kluky občas přijíždí čivavák Tonda. Dominantní pejsek naší dcery, který velice miluje všechny lidi (dokonce i cizí), zejména pak ty, ze kterých je cítit aviváž nebo parfém. Samou láskou by se rozdal a vyžaduje od každého pozornost i pohlazení. K tomu účelu umí nasadit dokonale zamilovaný pohled svůdníka. Dokud byl doma jenom Chuck, byl Tonda rád, že má parťáka a nadšeně si s Chuckem hrál. Když chtěl být pohlazen, přišel za mnou, protože Chuck zůstal u Ivy. S příjezdem prcka Codyho vznikly jisté obavy, jaké vztahy mezi třemi pejsky vzniknou. Toník byl ale nadšený, že se smečka rozrostla a konečně on sám patří do větší skupiny. Spousta skvělých her i lumpáren, kdy Chuck měl ještě něco málo ze štěněte (mladý dospělý) a mrňous Cody? - ten přece nikoho nemůže ohrozit (nemá na to). Čas ale u štěňat ubíhá příliš rychle. Měsíce v počátcích často znamenají téměř roky v přepočtu na lidský věk. Od letošního léta bylo stále více znát, že vztahy ve smečce se brzy změní. Dvě nové psí osobnosti dozrály. Chuck se stal mnohem rozvážnějším - chce zůstat vůdcem a svou pozici je rozhodnutý uhájit. Je důrazný a to mu nahrává. Je zajímavé, že mu k tomu stačí jen verbální komunikace (fyzický kontakt je sporadický). Krátké zvláštní štěknutí respektuje i Tonda. A to je při jeho paličatosti co říct. Jenže Cody už také není tím malým uťáplým Kodýskem, jako před pár měsíci. Tonda, vzhledem k tomu, že je ve smečce jen "ten, kdo přichází na návštěvy", poměrně rychle poznal podstatu. Cody si chce uhájit pozici druhého psa, je už na to dost silný a dobře si to uvědomuje.

            Takže po příjezdu Tondy čivavy, stejně jako vždy, proběhne nadšené přivítání. Všichni psi se nadšeně "poskáčou", očichají a olížou. Po pár hodinách však začíná zprvu nenápadný, postupně však gradující boj o pozici ve smečce a naše iluze o sehraných psech v klidné domácnosti bere rychle za své. Zprvu jsme si s Ivou mysleli, že jsme málo spravedliví při rozdávání své pozornosti a lásky psům a je v tom obyčejná žárlivost. Ale myslím, že příčina bude právě v tom, co jsem popsal. Každý z pejsků má velmi silné ego. Chuck navíc velmi zdatně naučil Kodýska zdravým psím způsobům a nutnosti leccos si vybojovat. A je to tady! Ve velkém prostoru zahrady ke konfliktům nedochází. Navíc vlčice Barča je zde sjednocujícím prvkem (šťastná, že má konečně svá "štěňátka"). V menším prostoru doma je to však jiné. Musíme už příliš často zakročovat, aby nedošlo ke skutečné rvačce. Neohrožené postoje, ohrnuté pysky, vyceněné zuby, zkracující se vzdálenost a gradující napětí jsou příliš výmluvné. Dokonce i Chuck cítí nebezpečí a v posledním momentě se vrhne mezi Codyho a Tondu, aby jim zabránil v kontaktu (velmi mě tím překvapil). Vzápětí je oba "okřikne" svými krátkými štěky. Bez našeho zásahu by však situaci dlouho neustál ani on. Končí to potrestáním viníků a jejich rozdělením. Cody se pak provinile schová v jídelně pod stůl, nebo v mé pracovně pod válendu (nechce ustupovat, ale poslechne). Ale jen do doby, než opět na Tondu někde narazí. Tonda dokonce sám vyvíjí aktivitu, aby jej v námi nestřeženém okamžiku vyhledal a vyprovokoval, i když se Cody na příkaz stáhl do ústraní. A vše začne znovu. To už není o žárlivosti, že jsem někoho z nich pohladil. Je to vše špatně - co s tím?

            Opět pročítám etologii i odborné články, dokonce hledám na youtubku Cesara Millana i jiné, zda neřešili podobnou věc, snažím se zjistit, jak na to, anebo alespoň "kde udělali soudruzi chybu"...

            Toto vše je důvodem, proč jsem poněkud obsáhle napsal tento článek. Domníval jsem se, že dokážu pochopit naše psy (nikdy jsme zásadní problém neměli) a najednou nevím, co s tím. Je pravdou, že situace se stále vyvíjí. Ale je lepší reagovat včas, než napravovat nevratné. Proto se ptám všech, kdo udělali podobnou zkušenost "co si o celé věci myslíte?" Budeme s Ivou rádi za jakýkoliv názor, který lze zaslat na náš kontakt, nebo i napsat sem k článku. Děkuji všem a mějte se hezky.

Petr