Golden Hill

     Je zvláštní, jak v sobě s přibývajícím věkem člověk začne přiživovat vzpomínky. Povětšinou samozřejmě ty hezké. Na špatné věci nemá smysl myslet, nic to nepřinese. Pozoruji svého vnuka, s čím si hraje, co ho zaujme, z čeho má radost a na co se dokáže těšit. Je těžké vybrat mu třeba dárek k narozeninám, ať už v jakékoliv podobě. Přání dnešních dětí jsou jiná, než byla ta naše. Jsou ovlivněna pestrou nabídkou všeho možného i nemožného a obávám se, že pocit štěstí, lásky a bezpečí u nich přetlučou jiné "hmatatelnější" hodnoty. Měli jsme to skutečně jednodušší, nemohu se ubránit srovnání s mým vlastním dětstvím na přelomu 60. a 70.let.

Jako malý kluk jsem jezdil na prázdniny do Beskyd. Samozřejmě do letních táborů pod Radhoštěm, ale především s kamarádem a jeho rodiči do staré chaloupky, kterou koupili na samotě někde v oblasti Hanzlové pod Polanou. Tam se dalo dojít z Třeštíku na slovenském pomezí pouze s batohem a pěšky. Bez elektřiny a koupelny, pitná voda ve studánce byla skoro 1/2hodiny daleko, pro mléko a domácí chleba jsme chodili pěkný kus za kopec na jinou samotu kde měli hospodářství, nejbližší "Konzum" na nákupy byl asi 2hodiny cesty samozřejmě po stezkách dolů do údolí a po svých zase zpět do kopců. V té době na valašských samotách TV nikdo neměl. Vrcholem pokroku byla sobotní večerní rozhlasová hra v šustícím tranzistorovém rádiu při mihotavém světle petrolejky, kdy se střídavě ztrácel a objevoval signál, tedy i zvuk. Pokud chtěl člověk příběh z jiného prostředí, mohl poslouchat vyprávění někoho jiného (pokud se s ním potkal), nebo si přečíst knížku.

Jak by řekly dnešní děti - "ono tam nebylo vůbec nic !!!" 

Přesto všechno patří právě toto období k mým nejmilejším vzpomínkám na dětství. Neutrpěl jsem žádné trauma ani příliš nestrádal, OSPOD se o nás nezajímal. Cítili jsme se s kamarádem jako skuteční "horalé", ogaři, co přece něco vydrží. Znali jsme celé okolí, viděli u lidí v chalupách, jak jsou zruční a umí si v těch skromných podmínkách poradit snad se vším. Myslím, že dnes by v jejich roli obstál málokdo. Každý den, pokud jsme nepomáhali někomu s hospodářstvím, jsme si dovedli najít hru, nebo zábavu, dokonce i čas na pěkné lumpárny. Nikdo nás neomezoval, jen slunce na obloze (v noci musíte spát doma) a hlad (honem někam najíst). Tak mě napadá, že oba vysokoškolsky vzdělaní rodiče mého kamaráda byli v té malebné krajině prvními průkopníky chalupaření.

     Uběhlo několik desítek let a letos jsem stál před volbou, kam vzít Ivu s pejsky na pár dnů, aby to stálo za to. "Nechám to na tobě" řekla opět Iva. A vzpomněl jsem si na Beskydy. Tam to Iva moc nezná. Jsou ještě takové, jako byly kdysi? Se smíšenými pocity jsem začal hledat v okolí Radhoště. Joj! svět se zbláznil! - dokonce jsem našel hotel, kde chtějí za psa 1 250,- za noc!!! Takže jinak. Prohlížím si důkladně ortofotomapu Trojanovic pod Pustevnami (tam to přece ještě znám) a na konci údolí za potokem, kde před více než 40 lety byl jen les, vidím úhledné sruby. Trefa! Podnik se jmenuje Chaty Oaza, vše progůglovat - vypadá to dokonce dobře. Správcová na telefonu byla velmi ochotná, 2dospělí + 2pejsci, to není problém.

     Konec září, vždycky jezdím rád po sezóně, aby bylo na horách co nejméně lidí. Cesta na draka, 450km v pracovní den přes celou republiku není žádná sláva. Chuck a Cody na zadních sedačkách občas klimbnou, Chuck ovšem zásadně vsedě, protože ví, že se něco děje. Trojanovice mě překvapí! Po těch letech to už dávno není roztahaná vesnice kolem potoka v údolí. Vilek a penzionů přibylo požehnaně, ke staré valašské architektuře má však většina z nich hodně daleko. Jasně, své předky jsme už ochotni ctít jen v muzeu. Naštěstí malebné kopce okolo nikdo ještě nepřestěhoval, Radhošť stále stojí na svém místě a dotváří panorama hor. Jo, je tady stále hezky. Malá zastávka v hostinci U Balitů také vylepšila náladu. Překvapeni nečekaně výtečnou kvalitou jídla (jednoznačně doporučuji návštěvu) jedeme na konec údolí. Chvilka hledání a zůstáváme koukat. Areál několika pečlivě udržovaných srubů na kraji lesa pod Nořičí horou, všude spousta místa, vše prázdné a bez lidí. Ideální pro klidný relax v přírodě s pejsky. Vybavení základní, vše potřebné má každý srub, místa dost a ceny velmi příjemné. Jako základna na výlety a přespání naprosto vyhovující. Také doporučujeme lidem podobně založeným... (http://www.penzionbabicka.cz/chaty-oaza/)  Klukům se tady líbí, vše je pro ně nové. Hned zjišťujeme, že je budeme muset velmi pozorně hlídat. Příroda je k nám proklatě blízko i se spoustou svých podnětů, všude běhají veverky a v noci toho bude jistě více. Hledat pejsky potmě v hustém lese to bych tedy nechtěl. Čas akorát na procházku a spát. V noci nádherný klid, teď už chápu, proč chaty "Oaza" 

     Ráno nás probudí slunce. Vychází nad hřebenem hor a postupně zalévá svým teplem údolí. Krásná podívaná, zelená ve všech odstínech. Je zvláštní, že suché léto se na Beskydech příliš nepodepsalo. Doma na Žatecku je všude vyprahlá suchá step. Při ranní procházce dokonce mezi kameny u potoka potkáváme mloky - ty jsem neviděl už spoustu let. V předpovědi hlásí příchod studené fronty o víkendu. Zatím máme štěstí, nic nebudeme odkládat. Hned po snídani zamíříme pěšky k lanovce nahoru na Pustevny. Je pátek ráno, pracovní den, obrovské parkoviště je téměř prázdné, vypadá to dobře. Pamatuji ještě dolní stanici lanovky úplně jinde. Chodilo se k ní hezký kus pěšky po pěšině okolo potoka a bez parkoviště. Dnes je všude asfalt, na Cyrila a Metoděje tady asi panuje pěkný fofr. Chuck i Cody si hrdě vykračují, líbí se jim to, alespoň zatím. Předhánějí se, kdo půjde v čele smečky a komentují vše okolo, samozřejmě po svém. Je málo lidí, lanovku pouští v intervalech.

     Kodík i Čakouš se k nám tisknou, když sedačka vyrazí nahoru, zvedá se vítr, kluci ani nepípnou a těší se, až budeme na pevné zemi. Nahoře na Pustevnách na nás čeká překvapení. Horní stanici lanovky zdobí jakási stavba ze skla a kovu s restaurací, vyhlídkou a obchody se sportovním oblečením a suvenýry. Nemyslím si, že by se sem hodila, ale je to věcí názoru. Typické dřevěné stavby - Libušín a Maměnka jsou obklopeny lešením a zahaleny plachtou (vše v rekonstrukci). Dokonce i stará dřevěná zvonička pamatující první republiku je zastavěna stavebním materiálem, takže téměř není vidět. A poslední hřebík do rakve - v blízkosti vrcholu Tanečnice dokresluje panorama Pusteven vysoko zdvižené rameno obrovského jeřábu! Probíhá zde stavba něčeho, co připomíná tobogán vyčnívající nad les, pravděpodobně asi budoucí stezka v korunách stromů (neptal jsem se), na tom se dá přece vydělat. No, to je teda prda! řekl jsem si pro sebe, až se lidé ohlíželi.  Jó, časy se mění...

     Vyrážíme k Radegastovi. První cíl, u něhož dáme pauzu a snad i kávu, když se zadaří (býval tam vždycky stánek). Kdysi se nahoru okolo altánu s vyhlídkou přes kameny bez pohorek nedalo jít, dnes tady vede elegantní asfaltová cyklostezka, při troše pomoci by ji zdolal i vozíčkář... Na důkaz toho se kolem nás přežene duhový trikot na drahém bicyklu s vytřeštěným pohledem a málem nás smete. Co by člověk neudělal pro své endorfiny!

Začínají se otevírat krásné výhledy do údolí Trojanovic, nálada se zlepšuje, po dlouhých letech se opět dotknu Radegasta a opravdu posedíme s voňavou kávou.

     Lidé přibývají, stejně jako cyklisté. Z hřebenovky se stává promenáda. Kdysi se zde lidé navzájem zdravili, zjišťuji, že i toto se stává minulostí. Celá řada poutníků má v uších zapíchnuté mpétrojky a vylepšuje své pocity, nebo nadšeně loví mobilem selfíčka pro fcb. Naštěstí je hřeben dost široký a nemusíme je těsně míjet. Kluci šlapou docela statečně, okolojdoucí ignorujou, čumáky proti větru, jako správní trampové. Párkrát je necháme vydechnout, když se na jih otevřou výhledy k Rožnovu a dál přes hory až k Bílým Karpatům ztrácejícím se v oparu.

     Když si člověk odmyslí frmol na cestě za zády, vypadá to tady stále hezky. Poslední stoupání k vrcholu Radhoště vylepší skupinka mládežníků jako vystřižená z nedělní školy. Jdou proti nám, v čele mladík brnká falešně na kytaru Kabáty a z jejich famózního hulákání zaznamenáme, že "čert na koze jel!"

Co by na to asi řekl Cyril a Metoděj? Dřevěný kostel na vrcholu a jejich (velmi podařené) sochy stále shlíží na Beskydy. Iva se zde šťastně překulila k radosti Čaka i Kodíka do trávy. Je slunečno, ale vítr sílí, u země je nejlíp.

Musím říct, že kostelík (prvotřídní tesařská práce) je bezvadně udržovaný. Ivě se tady líbí a klukům je to jedno. Jsou unavení a nejraději by si zdřímli. Koukám do dálky na Karpaty a přemýšlím hned o tom, jestli už jsou zpřístupněné masové turistice tak, jako Radhošť. Určitě ne... tam se musí hodně do kopce a po svých.

Iva kupuje nezbytné magnetky a svaté obrázky, které se dříve dávaly dětěm k mimořádným příležitostem, a vydáme se zpět. Chuck ignoruje povely a panička ho bere na ruce. Kodík se nakonec také "veze" se mnou. Unavení kolemjdoucí jim závidí - "přece jim neošoupeme ťapičky" vysvětlujeme ochotně. Večer ve srubu kluci zalehnou, s Ivou máme chvíli klid na lahvinku dobrého vína a posezení před srubem. Pozoruji západ slunce na druhé straně údolí a přemýšlím jaký je tedy dnes Radhošť?  Ihned mě napadají výrazy - komerční, profláklý, atrakce pro lidi, příliš přístupný ze strany Pusteven. Současně ale musím přiznat, že stále krásný, Beskydy byly a jsou velmi malebná záležitost a Radhošť zdaleka nejsou celé Beskydy!

     Přes noc se ochladilo, konec horka. Snad už opravdu přichází podzim. S mraky na obloze to do kopců riskovat nebudeme, cílem se stává skanzen v Rožnově. Opět překvapení! Zrovna dnes je každoroční běh Emila Zátopka se startem ve skanzenu v Rožnově. Tedy den, kdy se zde neplatí vstupné, i proto je zde velmi mnoho lidí a ke všemu vyhrává na celý areál swingový orchestr! Přesto si vše prohlédneme. Staré valašské stavby za to stojí. "Hele, tady mají přes sto let staré nářadí, se kterým ještě děláš na Šumavě!" směje se Iva. Je to tak. Některé věci jsou prostě nenahraditelné... 

     Roubenky na všechny způsoby jsou překrásné, muzeum je dokonce rozšířeno až na kopec o celou jednu dědinu. Projít všechno by zabralo skutečně celý den. Nejvíce mě však dostala hospoda "Na posledním groši".  Zdejší jídla špičková a borůvkové knedlíky byly tak mimořádným zážitkem, že i Zdeněk Pohlreich by zde prožil svůj chuťový orgasmus a bez váhání rozdal všechny své samolepky, co má po kapsách (Zdeňku - vřele doporučuji!). Pálenky, medovina, svou sbírku jsem rozšířil o prvotřídní ručně dělaný kamenný brousek na kosu. Stálo to za to! Večer si povídáme u srubu se správcem, který také pamatuje jiné časy. Shodujeme se na tom, že Radhošť a Pustevny změnila hlavně jeho dostupnost. Mimochodem velmi šikovný chlapík - všechny sruby zrekonstruoval a zateplil sám, s výborným smyslem pro detail. Celou noc vydatně pršelo, potok se konečně po suchém létě naplnil vodou.

    Víkend, byť prodloužený, utekl jako voda v potoce. Vyšlo nám to akorát. Při návratu jsme u Hradce projížděli již přicházející studenou frontou, která se hnala od severozápadu k Moravě. "Stejně to bylo fajn! Tohle se dá doporučit všem pejskařům" uzavřela vše Iva. Sám jen přidám jedno varování - "nedávejte si vynikající valašskou kyselici před jízdou na lanovce!"

Mějte se hezky a nevěřte příliš vzpomínkám... časy se skutečně mění 

Petr