Konec jara
Čas utíká stále rychleji. Včera jsem náhodou otevřel stránky našich pejsků – no průšvih! Z úvodu Golden Hill se na mě šklebí zdravice k Novému roku, kterou psala naposledy Iva. Tohle se fakt nedá omluvit. Pravdou však je, že už jsem víc než rok naplno vytížen úplně jinými starostmi. Stavíme pro dceru na konci zahrady domek. Někdo honí sociální sítě, jiný rád kouká na „bednu“, další tráví čas ve virtuálním prostředí on-line, nebo vyráží mezi lidi užít si, každý máme nějaké své vlastní nastavení. I já jsem „postižený“ - ve volném čase musím stále něco dělat a tvořit, přímo vlastníma rukama. Kdysi jsem u řemesel začínal, proto z toho celý život úspěšně těžím. A baví mě to. Večery trávím samozřejmě s Ivou, která však ráda sleduje nekonečné řady krimi seriálů (toho si ve své pracovní praxi užiji víc než dost), takže nakonec končím u dobré hudby s pejsky u nohou a u PC na netu, kde hledám nové materiály a postupy při jejich zpracování, technická řešení, čmárám si své nápady do CADU "co kdyby se jednou hodily". Proto rozhodnutí „postavíme domek“ nebylo vlastně ani problémem. Jak na to, v tom jsem měl už dávno jasno. Jen jsem netušil, jakým problémem je v ČR proces přípravy pozemku a realizace stavebního řízení. Můžete splňovat všechny stanovené předpisy, dokonce dalece přesahovat přísné limity stanovené v EU, které zatím u nás ještě nejsou povinností – úředního molocha nepřeválcujete! Soupis institucí a subjektů vyjadřujících se k tak obyčejné stavbě v závěru stavebního povolení je úctyhodný. Tuším, že mezi nimi chyběl už jen místní farář a hrobník 
Jsem přesvědčen, že zde stát jako instituce ve vztahu k poctivým stavebníkům naprosto selhává (stejně jako selhal s obyčejnými papírovými rouškami v případě Covidu).
Covid se nás nedotkl a snad to tak zůstane. Protože žijeme na vesnici a občas na chalupě, neprožíváme žádný šrumec velkoměst – mediální masáže, hysterii a strach lidí kolem, spekulace a hádky politiků, kdo za co může, či podobné nesmysly. Naše psychika neutrpěla šrám z toho, že jsou zavřená nákupní centra, že je náhle nedostupná zábava i služby, že nemůžeme mezi lidi na večeři, nebo ke kadeřníkovi. A už vůbec jsem si nedělal starosti s problémem „co budu teď doma dělat, když nemohu mezi lidi“. Jednak mě můj zaměstnavatel i v takové situaci potřebuje mít především na pracovišti a své práce doma mám také jako na kostele. Navíc i s omezeními bylo přeci vše řešitelné. Dokonce jsem si pochvaloval vylidněnou vesnici (lidé měli strach vycházet i na vlastní zahradu!?), nepočmáranou oblohu bez letadel a úžasné ticho, které v Golden Hill nastalo (po jediné silnici několik dní téměř nic nejezdilo!). Jasně, každý vidíme věci jinak. Ale snad si lidé díky Covidu uvědomili, co je v jejich životě nejdůležitější a na jakých zbytečnostech se stali v minulosti závislými.
Chuck a Cody jsou nyní pejsky v nejlepších letech i kondici a také nám přinášejí tu největší radost. Už si život bez nich neumíme představit. Nejšťastnější jsou, když je celá smečka (rodina) pohromadě. Užívají si dlouhé pobyty venku, naše trajdání po Šumavě, tatánek Kodík stále dokola zkoumá už tisíckrát prozkoumanou zahradu, zatímco mamánek Čakouš důsledně hlídá návrat Ivy z práce. Jejich charaktery postupně vykrystalizovaly do finální podoby, přesně už víme, co od nich v jaké situaci lze očekávat a oni samozřejmě naopak mají „přečtené“ nás. Takže dobře ví, do jaké fáze zamilovanosti nahodit svůj kukuč, aby úspěšně dosáhli svého. A že jim to jde někdy, až příliš dobře! 
Trochu nás mrzí, že se vlivem okolností nepořádala žádná výstava psů. Nejde o tituly, ale vlastně jsme se letos s nikým známým přes pomeraniany ještě přímo nesetkali. Uvidíme, jak to půjde dále. Počasí je zatím takové, jak má správně být. Těšíme se na letní Šumavu – tentokrát nemám v plánu žádnou velkou práci, snad jen posekat louky, ale na to se přece neumírá. Těšíme se na couračky přírodou, na večerní oblohu plnou hvězd, posezení u ohně a na klid bez lidí… Přejeme vám pevné zdraví a příjemné léto.
Petr a Iva
