Golden Hill

     Letní lenošení končí. I když nevím, zda lze v mém případě nazvat období prázdnin přímo lenošením. Přece jen, v létě se dá udělat venku nejvíce práce, ať doma na domečku a zahradě, nebo na chalupě u lesa. Letošní okurková sezóna se však vcelku vydařila – léto bylo opravdu typicky české a svým střídáním počasí velice příjemné. Dnes už Chuck i Cody přesně vědí, co je s námi může všechno potkat a nezdá se, že by jim to vadilo.

      Pro dovolenou byla zvolena Šumava. Nač si lámat hlavu, kam nás pustí s pejsky? A jestli někomu nejsou na obtíž? Naše chalupa je téměř na samotě kousek od Sušice a poskytuje super zázemí. Silné kamenné zdi v létě chladí a naopak, krb ji spolehlivě vytopí. Chuck i Cody ihned zjistili (stejně jako Betynka před lety), že zápraží ve stínu s chladivou dlažbou, to je to správné místo. Všude vidí, o všem vědí jako první. A když se něco šustne, ihned se to musí náležitě ohlásit! A že bylo na co štěkat! Na louce a v lese za plotem se přece pořád něco děje. Pravda, měl jsem obavu, aby se nám někam nezatoulali, a veliký prostor jsem musel omezit provizorním plůtkem. Ale zvykli si brzy a snad se v budoucnu budou držet chalupy. Chuck si v horku užíval svůj nový psí bazén, Codyho však nepřesvědčil. Před rybníkem v údolí má však i Chuck respekt. Přece jen té vody v něm na něj bylo příliš moc.

      Zkusili jsme s Ivou postupně větší procházky a výlety. První cíl byl Kašperk a Zlatý potok. Hrad pejsky příliš nepřesvědčil „no jo, ušli jsme to, a co dál? a těch lidí kolem! a na vodítku?!!“ Dobrá, vylepšíme to – údolí Zlatého potoka, to je přece o něčem jiném. Více stínu, chladivý mech i voda, více samoty. Tmavý les s opuštěnými štolami mezi skalami působil tajuplně, kluci se nás drželi jako klíšťata, Cody neustále kontroloval, jestli jdeme také… Na zpáteční cestě z Kašperek jsem ve spěchu ještě „nacedil“ na horním toku Otavy velké vědro zlatonosného štěrku (jak říkají zlatokopové „koncentrátu“). Zkusíme doma v klidu štěstí  Kluci se unaveně natáhli před chalupou pod lavičku. Uťapičkovali toho dnes víc než dost, asi usnou ještě za světla.

      Vytáhl jsem na trávník velký škopek vody, rýžovací pánve a zavolal malého vnuka „pojď taky zbohatnout!“ Pejsci se posunuli zvědavě k nám a opřeni o škopek oba pozorně sledují, co to děláme. Kroužení písku ve vodě je zaujalo. Vnuk byl také nadšený – spousta třpytivých krystalků, jenom - žádné zlato! Ani jedna zlatinka… nikomu to však nevadí. Chuck nemůže pochopit, co mu to vnuk stále prstem ukazuje. Asi mu to vrtá hlavou, protože jde vysypaný písek prozkoumat hezky po svém. Cody mu vydatně pomáhá rozhrabovat, mokrý písek mají nalepený všude. „Fakt tam nic dobrého není!“ usoudí nakonec oba dva a hromádky písku zodpovědně počůrají… tím celou věc jednoznačně uzavřou.

     Pokud neprší, jsou pejsci stále venku. Zjevně se jim Šumava líbí. Lenošení před chalupou se stává zvykem, nikde žádné zavřené dveře, okolí je už dostatečně „popsáno“ jejich vzkazy, jsou spokojeni. Přemýšlím, jestli má vůbec smysl s nimi v budoucnu někam cestovat, když ideální podmínky máme přímo u nosu. Zkusíme další výpad. Proti proudu Otavy k soutoku Vydry a Křemelné a dál nahoru k Turnerově chatě. Krásná trasa, bohužel ve špatný den – prázdninová sobota sem přilákala příliš mnoho lidí. Prakticky jsme nemohli kluky pustit z vodítka. Ani jeden úsek cesty nebyl liduprázdný. Navíc jsem byl překvapen, jak moc pejskařů se začalo věnovat turistice. Potkávali jsme pejsky téměř v každé zatáčce, Češi mají v této věci asi jasné prvenství. Je pravdou, že Chuck a Cody tady působili poněkud výstředně, skoro každý si chtěl dva mončičáky uprostřed lesní cesty pohladit, nebo vyfotit. Byli z toho trošku otráveni, ale trpělivě rozdávali nucené úsměvy – mají přece vychování  Odměnou byl odpočinek nahoře u chaty. Povydří je překrásné. Ale pryč jsou časy, kdy tady skutečně běhaly vydry.

      Abychom si u kluků napravili reputaci, zkusili jsme něco klidnějšího. Za Strakonicemi je součástí zámku Blatná veliká přístupná obora. Trefa! Velmi příjemné dopoledne v oboře bez lidí, zato plné krotkých daňků. Chuck i Cody měli vykulené oči. Tolik velkých zvířat najednou nikdy neviděli. A ještě více znejistěli, když dospělí samci s parožím šli až k nám v očekávání nějaké dobroty, člověk by je mohl i pohladit, ale nebylo by to správné.

Celá obora je dnes moc hezky upravená. Posekané louky, prořezané stromy, pohodlné cesty, spíš jako někde v lesoparku. Zámecký rybník (natáčela se prý zde scéna na lodičce z Šíleně smutné princezny) byl jako vždy plný leknínů. Před 15 lety, jsme ještě po oboře jezdili v bryčce s Betynkou. Bylo to tady tenkrát mnohem divočejší a v loveckém křídle na kraji zámecké zahrady ještě žila původní majitelka zámku. No jo vzpomínky, utíká to… Pejskům se odsud ani moc nechtělo. Abychom zmírnili šok z aklimatizace na pracovní režim, zastavili jsme ještě na skok na Berounce u známých. Proto, aby zde Chuck a Cody mohli pozdravit své kamarády, ale hlavně se s Janou a Honzou moc hezky povídá a krásně nezdravě jí ...

      Dovolená se překulila jako voda v Otavě. Tiché večery na lavičce před chalupou se sklenkou vína, zapadajícím sluncem a pejsky u nohou jsou pryč. Při každém návratu ze Šumavy si uvědomím, jak rychle lidé mění svět. V zájmu svého pohodlí, často úplně zbytečných věcí a pochybných ideálů...              Mějte se hezky

Petr