O pejskaření - trochu jinak I.
Mnohokrát již tady zaznělo, co a kdo nás přivedl k našemu pejskaření, jak já říkám, ve velkém. Leckdo se tomu může smát... Co je to ve velkém? No, pro nás jsou to rozhodně naši dva malí hlídači v posteli a vždy jeden velký a spolehlivý na dvorku. Pro jiné chovná stanice s více než pěti psy a fenami, ale to už je na uvážení každého z nás...
Dokud člověk sám tento svět pejskařů nepozná na vlastní kůži, nikdy nepochopí , jak to ve skutečnosti chodí. Je to svět sám pro sebe, spousta nepochopitelných věcí, které se vám v běžném životě bez domácích mazlíčků zdají být hloupé, ponižující, nevhodné, třeba i nechutné... Co já vím? Pohled každého člověka je jiný. Tolerantní i netolerantní. Lidé, co vás přijmou s vašimi miláčky, lidé , co vás odsoudí na první dobrou, protože dát psovi z talíře, nebo vzít si je do postele, je prostě eklhaft! Ani u nás tomu nebylo jinak! Když zvíře, tak prostě venku. Ale psa v posteli? NIKDY!!! A jsme u jádra pudla, nikdy neříkej nikdy... Dnes je vše jinak a jsme tomu rádi, protože ti dva naši kluci, nám po odchodu našich dětí vyplnili prázdnou díru a o zábavu je postaráno 
Vše započalo příchodem našeho prvního malého pomíčka Garyčka. Byl to mezityp, ale náš, krásný a kouzelný maličký brouček, který nás opustil bohužel v pěti měsících, a to náhle, bohužel. Byly pouze dvě teorie potvrzené lékařem. Tou první byla neurologická příhoda, tou druhou, a mnou preferovanou, bylo srdeční selhání, vrozená vada. Když si pořídíte pejska, je váš první s papíry a tohle vás potká, je to něco strašného. To všichni jistě znáte. Ptáte se proč, co se stalo? A s kým jiným, než s chovatelem, od kterého jej máte, se podělíte o tuto tragédii. Logicky očekáváte empatii, soucit, laskavé slovo... A zatím se dozvíte, že jste vlastně neschopný, že malým psům nerozumíte, a že se máte raději držet těch velkých. V lítosti vám tato vyřčená slova nějak unikají, ale potom přijde probuzení a vy si říkáte, co to vlastně bylo? Strach chovatele, že praskne něco, o čem se neví? Strach z toho, že budete uplatňovat nárok na náhradu nebo strach z toho, že budete chtít kompenzaci v podobě dalšího štěněte? Nevím a nechci vědět, dnes je to již pasé, ale moc to bolelo a byl to můj první střet s realitou v chovatelském světě.
Neodradilo nás to, a přišli kluci. Sice po roce, jeden po druhém, ale nikdy jsem toho nelitovala a nedala bych je ani za nic. První Čakouš, malej borec, co tahal plyšovou myš za ocas a která byla dvakrát větší než on. Však se jí také pomstil. Ožral jí uši, ocásek a my dva s Petrem pak jako trdla u něj seděli celou noc, jestli to vše půjde horem nebo spodem. Přátelé vyšlo, do posledního kousku a my zase byli spokojeni. Mimochodem ta stará okousaná myš je dodnes jeho nejoblíbenější hračkou. Bylo nám ho líto, když jsme odcházeli do práce a on zůstával sám. A tak se začala rodit myšlenka, že mu pořídíme kámoše. No a stalo se! Za rok tady byl Kodýsek, zlatíčko, plné lásky, co strašně rádo baští a pohyb mu moc nesvědčí. Prostě pod válendou, po dobré baště, je to nejlepší. Kluci byli pěkní, dobře rostlí a tak jsme si řekli, že se necháme vtáhnout do světa výstav, abychom si zpestřili život a klukům dali příležitost ukázat, co dokáží. Spousta známých mě od toho zrazovala, hlavně ti, co již měli takovéto zkušenosti za sebou.
"Neblázni" říkali mi, na tvoji spravedlivou povahu to není. První výstava a klepne tě. Zhulákáš rozhodčího a vyrazí tě dřív, než začneš. To není svět, jak si představuješ. Vládne tam protekce, jednání rozhodčích leckdy není fér! "Jdi od toho - to nedáš"!
No zkusila jsem, viděla jsem, mnohdy jsem musela zkousnout hořkou pilulku. Byly okamžiky, kdy jsem si říkala, že končím, že to opravdu nedám. Ale nevzdala jsem to, a jsem spokojená. Co k tomu můžu osobně říci? Ano, mám tu zkušenost a jsem tomu ráda, není to svět pravdy a úplné poctivosti. Bylo mnoho okamžiků, kdy jsem se dmula pýchou, a pak také skutečnost, kterou mi hlava nebrala a myslela jsem, že asi blouzním? Jedna paní rozhodčí v kruhu prohlásila po našem prvním vítězném kole, že by bylo spravedlivé, aby taky vyhrála jiná barva než oranžová, a tak to dostal strakoš... Toto mi přišlo velmi úsměvné, ale na jednu stranu i dost trapné... Stačilo jen to celé nekomentovat! Docela prosté, přesto chápu, že to nebylo myšleno zle a dnes je to jen úsměvná historka. Nebo jiným zástupným důvodem byl prý vylínalý ocásek, no neviděla jsem rozdíl, ale viděla jsem úplně něco jiného...
V těchto věcech uvádím pouze příklady, kde nechci a nebudu konkrétní, nechci být osobní, protože to není důvodem, proč píši takto rozsáhlý úvod pro mé další kapitoly. Neurazilo mě to, neznechutilo mě to, ale chci tím pouze poukázat na to, že co svět světem chodí, nic nebylo, není a nebude spravedlivé, i když mnozí lidé mají plná ústa šlechetných slov. A osobní zájmy, ať už v jakékoliv podobě, i zde budou vždy. A to platí i pro svět zájmový, v našem případě psích výstav a chovů. Tím chci pouze naznačit, že všichni jsme spravedliví a poctiví jen do té doby, dokud nejde o náš osobní prospěch...
Iva
