Opět na výstavě
Únor je vždy ve znamení „poflakování se“. Člověk toho venku moc neudělá, proto je více času na zábavu i jiné požitky. Zatím jsme s Ivou nikdy nevynechali mezinárodní výstavu všech plemen psů v areálu brněnského výstaviště DUO CACIB Brno. Je to pro nás dost daleko, ale je to podívaná, která za to stojí. Vždyť jen letos bylo na výstavu podle katalogu přihlášeno celkem 8 250 psů všech plemen!!! Navíc prostředí brněnského výstaviště je prostorné a příjemné, v rámci možností udržované v čistotě a organizace samotné výstavy výborná. Rozhodnutí bylo jasné – 2. a 3.února jedeme do Brna!
Iva byla natěšená, jak její mamánek Chuck zaboduje, můj Kodík to bral jako bezva rozptýlení, a já jsem letošní Brno pojal trochu jinak. Tentokrát žádné honění s foťákem, spíš jen pohodová čumenda, podívat se ke kruhům s plemeny, která mě zajímají, setkání se známými a potlachat o životě… Pokud nebyl náš Chuck v akci, procházel jsem haly, zastavoval se u soutěžních kruhů a pozoroval, jen pro tuto chvíli dokonale připravené psy. Nejvíce mě zaujala pracovní plemena velkých psů. Přistihl jsem se nakonec při myšlence, ještě jednou nahradit na zahradě naši Barču, která už není. Jenomže přání, či sen, je jedna věc a realita věcí druhou. Starostí máme nyní dost i bez velkého psa. Možná tedy až ve starobním důchodu, který se blíží – velký pes potřebuje velkou investici vlastního času, aby byl fajn a vztah s ním za něco stál. A možná budou i další vnoučata a úplně jiné „veselé“ starosti.
Haly s výstavními kruhy dýchaly naplno svým obvyklým rytmem. Spousta lidí i zvířat. Dlouhá šňůra soutěží dle pořadí v katalogu. Opět jsem se snažil vypozorovat spíše podstatu vztahu mezi majitelem a jeho psem, než jen předvádění v kruhu. Česko je v Evropě asi skutečnou psí (i kočičí) velmocí. Maličko odbočím – nedávno jsem gůgloval, jak na tom nyní ČR je. Přesná čísla samozřejmě nemá ani Český statistický úřad, pouze odhady vycházející z registrací veterin, evidence poplatků územní samosprávy a odhadů Federace výrobců krmiv pro Evropu. Registrovaný počet psů (ve 2018) je nyní v Česku asi 2,2 miliónu, koček asi přes 1 milión (myšleno těch, které mají svůj domov). V roce 2017 u nás lidé utratili téměř 12 miliard korun za náklady na své domácí mazlíčky! V nákladech je počítána veterina (2 miliardy), dále pořízení zvířat, služby, chovatelské potřeby, krmení a vše související… Je to skutečně velký byznys.
V sobotu jsme si s Ivou udělali více času a odpoledne se „usalašili“ u největšího modrého koberce v hlavní hale výstaviště, kde probíhaly pro tento den všechny finální mezinárodní soutěže. Předváděli se zde nejlepší z nejlepších, šampióni z předchozích klání. Musím přiznat, že to byla dobrá volba. Cody a Chuck zírali a nahlas fandili ze svého vozíku. Moc hezky nasvícená i moderovaná show, vrcholné soutěže zástupců všech plemen. Bylo co obdivovat. Mně se nejvíce líbilo pojetí Velké národní ceny českých plemen. Scéna v národních barvách a uvedená tóny české hymny (i naši „kluci“ stáli na vozíku v pozoru). Ani jsem netušil, že máme takové množství domácích plemen. V sobotu vyhrál tuto soutěž Český fousek a v neděli Československý vlčák. Škoda, že nejlepší místa na focení těchto okamžiků získali pouze fotografové s akreditací, pouze těm se podařilo překonat dokonalou hradbu stolů s rozhodčími kolem velkého soutěžního kruhu. A když jsem už u toho, v neděli jsem udělal dost podivnou zkušenost s polskou rozhodčí u kruhu s pomeraniany. Fotím z hranice soutěžního kruhu jen našeho Chucka, který se zrovna předvádí, podotýkám, že z velké dálky a bez blesku, a paní rozhodčí, které doposud žádný fotograf nevadil ani přímo kolem ní na koberci, mě velmi tvrdě a nekompromisně naznačila, ať vypadnu z jejího prostoru. Nevím, zda jí vadilo, že se dotýkám jednou nohou okraje modrého koberce, anebo prožívala náhlé pohnutí mysli, protože zrovna neměla svůj den. No jo, i to se stává 
Ale ano. Nakonec samozřejmě hodnotím výstavu velmi pozitivně. Byl to hezký zážitek a prima výlet. Chuck získal na svou poličku vítězů další pohárek a lesklé placky na stuze - V1CAC a res.CACIB (Kodík to hned okomentoval po svém „tohle přece není k jídlu – co s tím budeš dělat?“), Iva měla radost, a já byl spokojený, že s námi byli tentokrát i naši přátelé Renata a Honza z Prahy, protože to jsou velmi správní a pohodoví parťáci, kteří poberou i můj lehce pichlavý humor. Oceňuji také trpělivost a hezký přístup stále sluníčkově naladěné majitelky brněnského penzionu „U Slunce“, která mnoha pejskařům poskytla azyl i přes stále pošlapané chodby a schody (obleva venku přinesla dovnitř spoustu bláta) a umí k snídani připravit báječnou slaninu s vejci.
Takže kam příště? Ve hře je určitě „klubovka“ na jaře opět u Brna, nebo letní Klatovy v blízkosti naší chalupy…
Petr
