Podzimní ohlédnutí
Venku se kazí počasí. Želvy jsem přestěhoval z venkovního výběhu do sklepa, přestal jsem v rybníčku krmit ryby, letošní papoušci ve voliéře se konečně opeřili, daňci ve výběhu za naší zahradou jsou v říji, a hrabeme listí... Je znát, že podzim pomalu mává na rozloučenou. Po dlouhé době je čas opět něco napsat. Po návratu z Holandska jsem chytil nečekaně druhou mízu a vrhl se do práce doma i na chalupě, na webovky nebyl čas. Nadarmo se neříká "kdo má chalupu - má zadek v kalupu!" Pravdou však je, že když mě dlouho drží splín (smrt naší Barušky), nejlépe jej rozchodím právě při práci. Alespoň člověk přijde na jiné myšlenky a je za ním vidět zase kousek něčeho nového. Slib daný Chuckovi a Codymu jsme zodpovědně splnili. Šumava byla v srpnu nádherná s českým počasím a bez tropických výkyvů. Kluci se poflakovali většinou kolem chalupy a pozorovali, jak betonuji základy a plato pro novou koupelnu. Kdyby mohli, hned by mně pomohli. Iva vyvařovala dobré mňamky a starala se o pravidelný přísun tekutin a já při práci přemýšlel, co jsem si to zase na sebe vymyslel - stavět na zelené louce místo rozpadlého dřevníku. Ale finále (i když až v dalším roce) bude stát za to a postoupíme s pohodlím opět o další level výš.
Aby to nebylo jen o práci, pejsci se trochu rozptýlili a já si srovnal záda, podnikli jsme pár výletů. Protože jsme si s Čakoušem i Kodíkem již v červnu nacvičili jízdu lanovkou u Lipna, rozhodli jsme se pro nejhlubší - Černé jezero v jednodušší a nejrychlejší variantě. Z Rudy lanovkou na Špičák, kousek po vrstevnicích a pak šíleným kilometrovým padákem pod úhlem 45stupňů přímo dolů k vodě.
Petra se svým čivavákem Tondou byla hotová, když nás viděla na rozeklaných šutrech v sandálech, ale po mém výroku "v těchto křuskách jsem prošel celou Albánii - udělají i tenhle kopec" přestala vrčet. Pejsci radostně poskakovali po kamenech s námi a poštěkávali odvážně na jiné zadýchané poutníky kolem nás. Dole u vody mě překvapilo, kolik je mezi turisty Číňanů! Globalizace už dorazila i sem! Místo jezera nakonec fotili naše pejsky 
Černé jezero je překrásné, jen škoda, že není po břehu průchozí celé dokola.
Kluci byli nadšeni, že potkávali kamarády, už je docela znát, jak se v ČR rozmáhá dogtrekking. Má to však nevýhodu - díky tomu museli strávit většinu výletu na vodítku. Opět se mně potvrdilo, že Šumava je nejkrásnější na jaře a na podzim, kdy člověk nepotká tolik lidí. Z hezkých míst se v sezóně stala dost komerční záležitost.
Zpátky do kopce jsme si sáhli všichni skoro na dno sil, ale kluci to vyťapali kupodivu celé a po svých. Cestu domů celou prospali. A opět pár dnů práce. Honem na odpady, jímku, izolace, založit zdi a příčky...
Vysvobodil mě telefonát plzeňské kolegyně od Ivy z práce. "Táto, zahoď vercajk, jedeme na výlet do Bavorska, Zuzka na nás bude čekat na Javoru!" Jo, to se mi líbí! U Grosser Abersee je to opravdu fajn, jen pár kilometrů od Rudy za hranicí, všem mohu jen doporučit. Němci to prostě umí. Silnice až k jezeru, zajištěné parkování i občerstvení ve vyhlášené restauraci Aberseehaus, kolem celého jezera pohodlný štěrkový chodník, zadní chráněná část jezera je přístupná nad vodou po dřevěných stezkách a ve skále vytesanými průchody. To není túra, ale procházka! Už se těším na dobré kafe s koláčem a posezení na terase nad vodou...
U Abersee jsme ovšem zůstali koukat... Naše oblíbená restaurace v čele jezera prodělává totální bleskovou rekonstrukci! Všude vrčí sbíječky, najíždějí mixy s betonem a zalévají nové ocelové armatury, dvě dřevěné budky na břehu s pečenými "wursty" nahrazují restauraci. Koukneme s Ivou na sebe "na tohle přece neumřeme" a jdeme obejít jezero. Na druhém konci jezera je klid, dokonce i méně lidí. K divoké Šumavě má tahle část cesty určitě blíž. Pro Němce je to sem asi už moc daleko 
Posedíme s kluky na kládě u vody, pejskům se tady líbí a nám také.
"A kde máš teda tu Zuzku?" ptám se Ivy s pohledem upřeným na hodinky. Má drahá polovička začne honit mobil... je tu signál, není tu signál... nakonec je signál... "Hele, ona na nás čeká u jiného Javoru!" Jsem pobavený. To je tak, když se spolu domlouvají dvě ženské 
Honem zvedáme kotvy a popojíždíme o pár kilometrů výš. Přímo pod stanici lanovky, která míří až pod vrchol nejvyšší hory Šumavy Großer Arber (Velký Javor, 1 456m). Přivítání se Zuzkou i její rodinou a hned obsadíme jednu celou kabinu. "Ti páníčci jsou stejně pěkně střelení, když tady dole voní mňamky z prima restaurace!" myslí si asi Chuck i Cody. Ale rezignují a odevzdaně koukají z výšky dolů. Na velkém Javoru jsme poprvé a stojí to za to! Na skalnatý vrchol stačí po svých došlápnout asi 100 výškových metrů a vidět je odsud skutečně celá Šumava.
Kolem vrcholu se rozkládá nezvyklá krajina, která jakoby sem vůbec nepatřila. Skály porostlé klečí se střídají s rozmanitými barvami rozkvetlých vřesů. Skutečná paráda. Fotím ostošest a jdu se s kluky podívat ke kopuli velikého radaru, který patří k evropskému protiraketovému štítu NATO. Za studené války tohle zařízení monitorovalo vzdušný prostor nad východní Evropou. Kluci tady zodpovědně počůrají plot, aby dali najevo, že tohle mají fakt na praku...
Den se pomalu chýlí ke konci. Asi by tady bylo hezky při západu slunce, ale musíme chytit poslední lanovku. Cesta dolů potmě by byla pěkně dramatická a trvala by v lepším případě do rána. Restaurace dole se mezitím příjemně vylidnila, přece jen dáváme na terase kafe, na které jsem se těšil, dokonce se zmrzlinou a domácím jablečným koláčem, pejsci spokojeně podřimují pod stolem, pohodička s vyhlídkou na Javor, moc hezké místo. Škoda, že za dva dny už musíme do rachoty.
Abych letos splnil plán, nechal jsem si fikaně na září ještě týden dovolené. Jenomže vše je, jako vždy ve státní správě, jinak. Po prázdninách se konečně sešli v práci všichni soukmenovci a opět se rozhodli pro normální provoz (tedy pracovat naplno, tak jak se má). Tedy plnění celé řady (i doposud odkládaných) úkolů. Dovolená se opakovaně odkládá a nakonec vyrážím na Šumavu sám, jen s pejsky, až v polovině října. Ovšem na druhou stranu musím poděkovat prozřetelnosti, protože jsem vychytal ten nejkrásnější podzimní týden, který se mohl vůbec vyskytnou. Opožděné babí léto, celé krajina hraje barvami, příjemných 17 stupňů. Jen po ránu trvá trochu déle, než se rozpustí mlha. Chuck a Cody jsou nadšeni. Kolem chalupy po ránu vyštěkávají veverky, které se zde konečně předloni opět objevily a jsou letos obzvlášť aktivní. Protože po večerech nesledujeme předvolební guláš v TV a chodíme brzy spát, vstáváme už za rozbřesku.
Brzy ráno chodím denně k plotu na konec louky a začíná divadlo. Veverky jsou přesné jako hodinky. Přiběhnou od lesa, za plotem má soused několik vzrostlých ořešáků. Je neuvěřitelné, jak rychle a efektivně dokážou proběhnout všechny stromy. Nevynechají žádnou větvičku a pečlivě revidují, které ořechy jsou na spadnutí, některým dokonce pomůžou dolů. Za pár minut je hotovo. Odnášejí vše, co našly na zemi, několikrát se musí dokonce vrátit, aby to unesly. Pak tiše zmizí v mlze na kraji lesa. Vypouštím pejsky a jdu si uvařit čaj, připravit maso pro kluky. Snídáme venku a pro změnu nyní pozoruji souseda, který vyšel ven, v ruce košík a jde hledat ořechy. "Musíte vstávat o hodinu dřív!" volám na něho přes plot. Mrzutě nadává a stejně mi nevěří
Chucka a Codyho musím pochválit. Celý týden byli super. Měl jsem obavu, že toho s nimi moc neudělám, že budou stále vyžadovat mou pozornost. Nakonec jim úplně stačilo, že jsou celý den venku a vidí na mě. A podnětů měli víc, než dost.
U protější chalupy si vyhlédli sousedku, která je v penzi a byla zde s manželem už několik týdnů. První den bylo vše v pohodě. Ale pak je paní začala za každé (i ojedinělé) štěknutí okřikovat a napomínat. To neměla dělat, kluci si z ní začali dělat bžundu. Pokaždé, když se objevila na dohled, Chuck se rozštěkal a Cody s ním. Vím, že to může některé lidi obtěžovat. Ale jsou to psi a proto s nimi jezdíme na chalupu (nezavřeme se přece do sklepa). V takové situaci je totiž nejlepší nereagovat a pejsci toho sami nechají. Naopak, podrážděné reakce paní gradovaly na různé způsoby. A že byla vynalézavá! Rádio s dechovkou puštěné naplno na zápraží, stará oškubaná deka pověšená na plotě, aby ji pejsci neviděli To bylo něco pro Kodíka! Přestaly k nám chodit i veverky po ránu. No, ještě chvíli a asi pro změnu odvezou mě! Trvalo dva dny, než kluci pochopili, že ji mají ignorovat a veverky se konečně vrátily. Stejně si myslím, že to kluci nepřehnali a chovali se prostě jen jako psi, kteří si brání své - viď Čaku!
Jsem docela rád, že jsem se od předvolebního divadla v médiích letos oprostil. Četl jsem jen programy největších stran a politika bych skutečně dělat nechtěl. Vlastně je mi těch lidí líto. Ale každý strůjcem svého štěstí...
Příjemné večery u krbu a analogových nahrávek ze starého kotoučového magnetofonu starých skoro 40let (magneťák jsem seřídil a promazal a ono to fakt ještě poslouchatelně hrálo!) konečně oživila Iva, která přijela na víkend. Po jejím výroku "to jsi žil v džungli?" jsem našel mýdlo i holení a stal se opět člověkem.
Spokojeně jsem uklidil okolo nové koupelny. Dokázal jsem za týden hrubou stavbu uzavřít, dokončit zdi, věnec, krov i střechu, na rozloučenou jsem zapěnil nová okna.
"A může padat sníh..." pohladil jsem pejsky i manželku.
Mějte se hezky. Petr
