Golden Hill

     Je neděle, polojasno, stále silný vítr. Starší manželé před námi včera navečer uvázali svou kocábku téměř na dotek s naší přídí. Nedá se nic dělat - hned po ránu si s Honzou zahrajeme na "burlaky na Volze" a táhneme loď kousek zpět na lanech, abychom mohli vůbec odrazit. Je brzy a na kanálech je klid. "Kam to bude?" ptá se posádka. "Kousek zpět a stále na sever - odpoledne dorazíme do Sneeku". Plujeme proti větru, je to paráda. Sice na vyšší výkon motoru, ale manévruje se perfektně. Opět kopírujeme jezero Sleatemmer, ale oproti včerejšku s šálkem kávy v ruce na horní palubě a v křesílku. Ve Woudsendu hezky pomaličku, každý fotí ostošest, vytáhnu i kameru - velmi fotogenická záležitost tohle místo.

Za mostem dávám Ivě pokyn, rovně úzkým kanálem, zkusíme to jinudy, než přes jezera. Je to zkratka, jen pár kilometrů do lepších podmínek. Kanál vypadá opuštěně, většinou nezpevněné břehy porostlé rákosím, menší hloubka, tady bychom se sotva otočili. Iva drží loď vzorně uprostřed a snižuje rychlost. Motor tiše bublá, vše je O.K. Před koncem úseku doháníme dvě maličké plachetnice. Mají to složitější než my. Pomocí obratů "cik cak" bojují o každý metr kupředu proti větru. Honza jde raději na příď a já na záď. Je to hodně o odhadu. Nemůžeme takhle pomalu za nimi plout, silný vítr nás strhává do rákosí. Motor potřebuje zvýšit tah. Čekáme na vhodný okamžik, co posádky před námi udělají. V první plachetnici sedí starší muž s dětmi. Několik obratů a zdrží svůj manévr i za cenu ztráty rychlosti u levého břehu - pár vteřin stačí a je vyřešeno. Máváme mu vděčně na pozdrav.

Skoro kilometr plujeme za druhou plachetnicí. Dva důchodci. Děda ošlehaný větrem vypadá, že to má v ruce, babka zabalená do deky na přídi. Nedává nám moc šancí, vítr s naší lodí zatím docela cvičí. Teď přišel ten správný okamžik - děda o nás ví a koriguje svůj manévr stejně jako předchozí loď. Iva se s rizikem drží vpravo a přidává, vypadá to dobře. Děda však náhle úplně nesmyslně přehodí svou plachtu do plného záběru a malá loďka v tu ránu vystřelí doprava jako šíp, přímo před naši příď. "Zpětný chod!" vypouštím z huby, ale nemusím to ani říkat, Iva reaguje správně. Dědek s vyděšenou bábou nám o chlup proplouvají před přídí a dělají navíc obrat zpět! Máme plné ruce práce. Vítr nám okamžitě bere příď do strany a přetáčí loď, mělčina - rákosí. S Honzou jsme najednou prd platní - žádný pevný bod, je to na kapitánovi u kormidla. Plný chod a kormidlo, jen koukám na zádi do vody, jak Iva víří ze dna bahno a trnu, kdy šroubem o něco škrtneme... Podařilo se. Iva se až nyní vzpamatovala "viděli jste to?!" "Jsi dobrá! A takového troubu jsem opravdu ještě neviděl. Nezavolal ani sorry!" Kdyby se jim něco stalo, vše padne na nás! Silně mně v tu chvíli připomněl přetlačování českých důchodců ve čtvrtek při slevách na přecpaném parkovišti před Kauflandem - s nechápavými pohledy si navzájem oťukávají auta, protože CZ lékaři jim až do hrobu nechávají řidičák. Promiňte, ale je to tak!

Za chvíli lodičku opět doháníme. Ale jsme už na úrovni městečka Heeg a křižujeme trasu hlavního Johan Frisokanaal, který se po pár kilometrech napojuje na Prinses Margriet kanaal, ten nám maník v Koudumské maríně zakázal. Závistivě nakukuji do stran dalekohledem – tudy jsme původně chtěli plout! Rovná a široká štreka bez zatáček, dala by se přirovnat k dálnici, ovšem také větší provoz, ale místa hromada a hrůza z toho tedy opravdu nejde.

Geronti před námi se s maličkou lodičkou napasovali právě sem mezi velké lodě (no potěš pánbůh!) a my míříme sami po „kanále 3.třídy“ opět na sever. Proti větru pohoda, jenom jeden parádní zvedací most, střídáme se u kormidla.

     Před městečkem Ijlst pouštíme před sebe velikou rybářskou plachetnici dlouhou skoro 30 metrů a jen čubrníme, jak bravurně ji dokáže její kapitán z nepřehledné zádi ovládat. Směje se na nás a mává na pozdrav. Ijlstem vede kanál překrásně osázený květinami a zelení. Hned bychom zastavili, ale všechna mola vypadají na priváty. Trošku krkolomný zvedací most v zatáčce a kanál se dál rozšiřuje, lodě přibývají a provoz na vodě houstne.

S kávičkou od naší usměvavé Janičky proplujeme akvaduktem nad silnicí (pod námi projíždí auta) a končíme v historické části městečka Sneek. Je zde přeplněno, vracíme se kousek zpět a loď vyvazujeme na klidném nábřeží u staré vodárenské věže vedle tiché nevýrazné budovy. Beru hned pejsky ven proběhnout a na budově překládám ceduli „Psychiatrická klinika a terapeutické centrum pro námořníky“ BINGO! Iva prostě ví, kde je pro nás to správné místo!  Je tady ale fantastický klid a přitom do centra města bys kamenem dohodil.

Tahle veřejná kotviště u měst nebo ve městech mají jednu zvláštnost. Vždy si vás dokáže najít místní strážník a zkasírovat parkovné na noc - poplatek je závislý od délky vaší lodi (za každý metr obvykle 1,5éčka) a počtu osob (1člověk = 1éčko). Jako bonus jsou pejsci zdarma!

     Sneek má historii a žije. Je turisty vyhledávaný pro svou fotogeničnost. Přímo před věžemi Waterpoort je rozšířená laguna, každý se na ni snaží doplout, je to přímo věcí námořnicko-turistické cti. Pár fotek z vody u věží, otočka a honem pryč, udělat místo dalším lodím.

Sneek je druhým největším městem Fríska. Využili jsme nedělní odpoledne a celé jsme ho i s pejsky procourali kolem úzkých kanálů v centru. Spousta otevřených obchůdků (to se holkám líbilo), nákup sýrů (to se pro změnu líbilo pejskům a mně). Na náměstí se konala jakási místní lidová veselice. Hromada lidí i bicyklů, pódia, muzika, hranolky, hambáče, kousky všeho možného osmaženého v těstíčku na špejli a všudypřítomná majonéza. Hmmm, tak takhle se Holanďané baví, a tohle opravdu tak rádi jí?

     Holky nakonec s Honzou zapadly do "šmukárny" (něco jako antikva) a já na ně čekal přes půl hodiny venku s pejsky. Naštěstí hned vedle bylo vetešnictví s vinyly a cédéčky. Seděl jsem s pejsky na nábřeží ve stínu stromu na patníku. Z krámku se ozývala hudba Chucka Berryho, pak B.B.Kinga, no prostě nádhera. Chuck a Cody zjistili, že tohle přece znají ode mě z domova. Natáhli se na chladivou dlažbu na kraji kanálu a začaly jim padat oči. Nakonec někdo nasadil muziku Greensky Bluegrass z Michiganu, kteří mě svým letošním turné po státech doslova uchvátili. Tak tohle musím vidět - někdo čte mé myšlenky! Vezmu pejsky na ruce a vlezu dovnitř. Vedle kasy sedí u gramce mrňavá holka, něco málo přes 20let. Neuvěřitelné, tohle by si naše mládež těžko pustila. Jen se pozdravíme, kouká vykuleně i nadšeně na pejsky,  dokonce Kodík se nechá v klidu pohladit a zahraje anděla. Pochválím jí super muziku a raději vycouvám. Krámek je plný pokladů, tady bych hned nechal celou výplatu! Škoda, že takový už v ČR nenajdete...

Navečer sedíme na palubě se sýrem, tulamorkou a naším pivem ze žateckého chmele, město utichá. Před západem slunce beru sám kluky na procházku do vylidněného města, je pohoda, chtěli by všechno značkovat, ale už není čím. A nejvíc se jim stejně líbí v parku za "naší" psychiatrickou klinikou - má špičkovou akustiku a jejich štěkání je slyšet hodně daleko!  

Petr